Piáno

Bílý mramor, ach tak temně bílý. Záře tisíců svíc dopadá na jeho zvrásněný povrch pln děr a prasklin.
Vibrující pod tóny piána nesoucí se sálem. Jako ozvěna lesů a skal nese se každičký tón skladby. Staré vrasčité ruce
z lehka dopadají na klávesy. A tu letí. SLza. A následuje další. Vodopád slz teče po strhaných tvářích starého muže. Ač má oči zavřené hraje. Hraje z paměti. Tu melodii slýchával jako dítě.
Jako malý chlapec. Pamatuje si přesně na den kdy ji slyšel poprvé. Déšť bubnoval na tabulové sklo okenic.
Blesk stíhal blesk a krajinou se co minutu plynoucí za minutou rozléhal vševládnoucí hlas hromu. Měl strach,
tak strašně se bál bouřky. Seděl schoulený v koutku. A zavládlo ticho. Do ticha se zhluboka zařízlo
vrznutí starých schodů vedoucích do patra. Ucítil vůňi maminčiných koláčku nesoucí se přes dveře. Ozvalo se
lehké zaklepání na dubové dveře. Olověná klika se pomalu pohla směrem k zemi. Dveře se počali
otevírat. Na prahu stála jeho usměvavá maminka s talířem domácích koláčků, které již cítil od schodů.
"Snad se nebojíš bouřky."otázala se již ve dveřích při pohledu na jeho strachem ztaženou tvář mokrou ještě od prolitých slz
a blízkost jeho medvídka. "Ne."hlesl potichu. Maminka položila talíř s koláčky na stůl a přistoupila k němu s úsměvem na tváři.
"Pojď ke mně ty trubero." Hošík ze zprudka zvednul z podlahy a jediným skokem padl do náruče své milující matky.
Láska a štěstí naplnili pokoj. Matka pomalu vstala, odhrnula hedvábné zálocny na oknech a jediným trhnutím otevřela okenice.
Čerstvý vánek začal proudit do pokoje kde se smýsil s vůňí koláčků a vytvořil velice zvláštní esenci. Zhluboka se nadechla
a přistoupila k starému piánu. Pomalu odklopila výko plné prachu. Její syn ji pomalu sledoval v ruce koláč. A pomalu ukusoval
a vychutnával každé soustíčko. Matka se usadila na taburet u piána až její rudé brokátové šaty zašustili. Uložila si ruce a začal hrát. Hrála z paměti.
Jak ji naučila její matka a jí zas její matka. Tóny se nesly po pokoji následované štěbetáním ptáčku a bzučením hmyzu
z otevřeného okna. Zavřel oči, chtěl si zapamatovat každý tón. Utichli tóny i zpěv ptáků a bzučené hmyzu. Byl sám starý sedící u piána.
Jeho tvář osvětlená svícemi a v jeho očích bolest beznaděj a smutek. Proč jen je ten život tak krátký?!