Kočka

Pozorovala jsem tu malou šelmičku, jak se prodírá trávou, která byla vysoká asi jako ona sama. Našlapovala opatrně a plížila se za běláskem, který se jí vzdaloval. Zůstala ležet ve stínu, přimáčknutá k zemi a čekala, jestli se náhodou ještě nevrátí. Ale v tu chvíli kolem ní proletěla vosa a bělásek byl zapomenut. Vyskočila po vose, ale minula a vosa odletěla. Teď už se normálně postavila a ťapkala trávou směrem ke mně. Vypadala zklamaně, že nic neulovila, ale taky unaveně. Zalehla do trávy kousek ode mě a číhala. Když se však ani po chvíli neobjevilo nic, na co by mohla číhat, vyvrátila se na bok a zavřela oči. V tu chvíli kolem ní začalo něco poletovat. Instinkty byly silnější než únava, a tak byla hned ve střehu. Ale malá oranžová očka se jí zavírala. Byla tak unavená, že se jí její ještě pořád a trochu delší nožky pletly. Ale chtěla ukázat všem živým tvorům okolo, že ona je tu šelma. Ouška se jí natáčela hned na jednu stranu, hned na druhou. Nemohla se rozhodnout, jestli zalehne na slunce nebo do stínu. Nevěděla, jestli chce být všem na odiv, nebo číhat na možné kořisti. A tu se najednou vrátil bělásek, nebo to možná přilétl nový. Ale naše šelma jej zahlédla, zaujala potřebný postoj, sklopila uši a připravila se ke skoku. Jenže motýl vylétl najednou příliš vysoko, a tak skočila už jen do prázdna. Dopadla na všechny čtyři a zklamaně si lehla do trávy. Tentokrát už ji únava přemohla, zavřela očka a začala oddechovat. Občas sebou cukla, jak jí přes fousky přelítlo stéblo trávy, ale oči už neotevřela. Převalovala se přes záda z jednoho boku na druhý a cítila se jako král. Jako šelma. A to jí byly teprve čtyři měsíce a nohy měla pořád ještě o kousek delší, než by se k její velikosti hodilo.