Útěk

Jako v kleci. Bez možnosti pohybu. A je jedno, jestli to je pět metrů čtverečních, padesát nebo pět set. Cítím se jako v kleci. Už tím, že se absolutně nic neděje. A všichni, kromě mě, jsou naprosto spokojeni. Sedí celý den před televizí a sledují cokoli, co jen vysílají. Jdou se smočit do svého zahradního bazénku a libují si v tom. A mně nějak chybí prostor k nadechnutí. Stejné dva pokoje, stejný dům, stejný trávník. Den co den. Všechno na mě padá. Výčitky. Popichování. Hádky. Mlčení. I věty, jejichž smysl se ztratil ještě dřív, než byly vysloveny. Říkají se jen kvůli zvuku, který vydávají. Jen aby se něco dělo. Jen pro ten pocit něčeho. Něčeho co už není a co se snažíme uměle navodit. A tak tam mezi nimi tupě sedím a nevím, co udělat. Být dál zticha? Začít řvát? Odejít? Zůstat? Třeba, kdybych do nich foukla, rozplynuli by se jako dým. Rozpadli by se na prach. Třeba kdybych se štípla, tak se probudím ze špatného snu. Au!! Tak to není sen. A zvony na kostele zvoní a já vím, že další nekonečná hodina je pryč. Proč je jen ten čas takhle relativní? A tak jsem musela na chvíli pryč. Chodím po ulicích, které neznám. Nevím, kam jdu. A je mi to jedno. Hlavně že se pohybuji po volném prostoru. Zhluboka se nadechnu. Jde to nádech. Výdech. Z plných plic. Zapomenout kde zrovna jsem. A prostě jít. Hlavně jít někam. I když myšlenky se obrací k návratu. Budu se tam muset vrátit. Narazím na nějaký park a vejdu do něj. Hluky ulice a lidského života jsou zde tlumené. Najdu si prázdnou lavičku a posadím se. Nic nedělám. Na nic nemyslím. Jen sedím. Dívám se. Nic nedělám. Na nic nemyslím. Jen sedím. Dívám se. Po chvíli uslyším šustění ve větvích někde za mnou. Pomalu se otočím a opatrně se rozhlížím. A najednou ji vidím. Malou černou veverku, jak z lísky obírá oříšky. Nevadí jí, že jí pozoruji. Klidně dál pokračuje ve své práci, jen občas se rozhlídne, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Taky se podívám, ale široko daleko jsme jen my dvě. Já. Ona. A tak jsme v bezpečí. Obě. A zvony opět zvoní. Začíná se smrákat. Taky se ochladilo. Veverka najednou seskočila z lísky a po zemi cupitala k vedlejšímu stromu. Vyskočila na mohutný kmen, vyšplhala rychle nahoru a ztratila se mi ve větvích. A najednou jsem v tomhle cizím městě byla zase sama. Po obloze pluly šedivé mraky a zakryly zacházející slunce. Na chvíli se zbarvily do oranžova, ale jakákoliv barva rychle zmizela a zbyla zase jenom šeď. Vydala jsem se znovu na cestu, ale nešla jsem zpátky. Ještě ne. Chtěla jsem být ještě nějakou chvíli sama.