Tvoje poslední

Víš, že je zvláštní, že existuje jen málo tvého druhu, kteří ví nebo alespoň tuší, jak vlastně vypadám? Jak chladí mé doteky a vnitřnosti mrazivým žárem spaluje můj pohled? To jsou ti, které se mi zatím nepodařilo dostat, kteří unikli o zanedbatelný vlásek. Pro tebe a ostatní jsou ti šťastlivci výjimeční, ale ne pro mě. Dostanu totiž jednou všechny, děti, muže, ženy. A poslyš, nechci se nějak vychloubat, ale ti, co jen náznakem pocítili blízkost mých rukou, se zpátky vraceli dost neochotně. Byli dokonce i naštvaní, že se museli vrátit. Bylo to podobné, jako probuzení z krásného snu do nudné, šedivé reality.
Přes hranice této reality ses ty teď právě přesunul. Cítíš, jak na tebe jde to snění? Děsí ale zároveň láká. Vás všechny ostatně láká všechno nepoznané. Tak. Pokud ještě chvíli vydržíš a na poslední chvíli svůj plán nevzdáš, poskytnu ti tu nejkrásnější rozkoš. Samozřejmě, vzdáš-li to nyní, stejně se jednou sejdeme, to je neodvratné ... Ale víš, já mám raději mladé lidi, v plné fyzické síle, i když tvá duše skomírá. Proto bys mohl být trochu ohleduplný, až se s tebou setkám jako s nemocným starcem, bude to i pro tebe možná méně intenzivní.
Necukej se, mé dlouhé prsty možná studí, ale i to za okamžik přestaneš cítit.
Musím přiznat, že se mi líbíš. Dáváš mi šanci hrát si tady s tebou nekonečně dlouho, ne jako ti bláznivci na motorkách, které sotva stačím políbit a už je musím poslat tam, kam patří. Pomalu, ne tak rychle. Možná se ti to zdá zvláštní, ale i Smrt má pocity. Pro někoho může být rychlá a bezbolestná, jiní si její přítomnost ani neuvědomí, další v její náruči zažívají poslední muka.
Ale tebe umírání bolí. Není divu, voda a slané slzy v ranách musí štípat. Podej mi ruku, těší mě, jsem tvá Smrt. Už věříš? Tak už pojď, je čas ...