Jako Romeo a Julie

Začíná to fakt blbě.
Prostě Bylo nebylo.
Zavřete oči a představte si ekosystém les. Rozpustilé borovice vesele šumí ve větru, moudré staré smrky a stoleté lípy jen s tichým šelestěním jehličí a listů domlouvají mladičkým borovicím, aby zklidnily hormon a tolik s větrem neflirtovaly. Severní větřík je pravděpodobně povolností borovic vyrajcován a bujaře sviští mezi stromy, což neskutečně vytáčí modřína. Ten si právě veleopatrně načechrával jehličí a neřád vítr ho teď zase rozcuchal! Modřín se jen otřeseně otřese a shodí přitom na zem pár jehliček. Ale o stromech jsem psát nechtěla. To já jen že se blíží podzim, jak už napovědělo modřínovo opadající jehličí, a právě na podzim se v tomto lese a žádném jiném odehrává příběh tragické lásky, jakou známe jen z knížek a divadelních jevišť, lásky, která nedošla úplného naplnění ...

Léto se chýlilo ke konci a fučel ledový vítr. U Veverkových panoval naprostý chaos jak vždy, paní Veverková nervózně pobíhala po příbytku v sedmém patře dubového domu, pan Veverka, šedivějící úctyhodný veveřák, si stíral z čela pot, jelikož právě nanášel do příbytku ještě zelené listí na zimní pelíšky a také listy suché jako troud, s těmi se nejlépe zatápí. Pod nohama se jim motali malí veveáčci, což oba manžele nesmírně rozčilovalo.
"Sakra, děcka! Nemůžete tatínkovi pomoct nebo si jít hrát ven, dokud je tam ještě trochu teplo?" zlobila se maminka Veverková. Pan Veverka chápal jako svou svatou manželskou povinnost se družky zastat a vložil se do hovoru: "Julčo, ty bys taky mohla děti zabavit, podívej, vezmi skořápky ořechů a postav dětem
třeba lodičku!"
Nejstarší dcera Julča, pohledná zrzavá veverka s lesklou srstí a jiskrnýma hnědýma očkama udělala jen pohrdavé Pche.
"Julie ... !" zvýšil tatínek Veverka hlas. Julie k němu lenivě zvedla zrak od módního časopisu s novou kolekcí na zimu.
"Nebo víš co? Když už chceš být mermomocí drzá, běž taky něco dělat! Docházejí zásoby lískáčů a žaludů, dojdi pro nějaké, děcka už všechno pojedly ... " přešel maminčin napaprčený hlas do ustaraného tónu.
Julie hbitě vyskočila z pohovky, konečně, přece tu nebude zaživa hnít se svou trapáckou rodinkou, no ne? Ještě absolvovala krátkou zastávku u zrcátka, aby se trochu přičísla a natočila řasy, a hurá na nákup!
Jakmile překročila práh bytečku, byla schopná se vrátit zpátky, co na tom, že tam pobíhají ti spratci a máti vede mentorské kecy, hlavně je tam teploučko! Přitáhla si šálu z holubího peří blíže k telíčku a mrštně sešplhala po kmeni. Cesta byla docela pochmurná, v téhle době se raději všichni obyvatelé lesa drželi v doupatech, nad lesy kroužili pouze nebezpeční havrani. Jeden z nich si právě čistil na nedaleké větvi peří a mlsně po Julii pokukoval. Ta jen obrátila nosík ke korunám stromů a pyšně kráčela dál.
Obchůdek paní Lasičky, ohromné drbny ale velice milé a ochotné dámy, byl maličký a obyvatelce nemohl v žádném případě moc vynášet, proto se po lese spekulovalo, odkud má paní Lasička na každou sezonu nový kožíšek? Ty nemohou být levné a s její ubohou živností ... ! Jen málokdo věděl, že se lasička nechává vydržovat prohnaným lišákem, cizincem, ze slovenského lesa za hranicemi, a ten jí vesele zahýbal kde se dalo.
Když Julča před obchůdkem spatřila paní Lasičku ležérně opřenou o futra a svůdně mrkající na kolemjdoucího rejska, musela se usmát. A pak kdo tady koho podvádí!
"Julinko, dítě zlatý!" zaševelila na ni paní Lasička afektovaně a poupravila si zbrusu nový kožíšek.
"Dobrý den, tetičko, koukám, že máte zase nový přírůstek do šatníku?" pravila vychovaně Julča s úsměvem.
"Ach, vždyť já už potřebovala obohatit šatník jako sůl! Kdepak, moje milá, nikdy se nepouštěj do podnikání, ještě bys dopadla jako já, dluhy na krku ... " lamentovala lasička a táhla Julii do krámku. Julka to tady měla ráda, vždycky jí ta vůně vanilky připomínala obrázky z pohlednic s vanilkovými plantážemi kdesi v tramtárii. Krámek byl docela vkusně a čistě zařízený, působil útulně a ze smrkového dřeva dýchala láskyplná péče o dřevo.
"To je ale nečas tam venku ... tak co to dneska bude, děvěnko?"
"Hmmm ... mělo by stačit dvě stě gramů lískových oříšků, tři vlašáky a pár čepiček loňských žaludů," zamyslela se Julka.
Lasička obratně kličkovala mezi regály a házela žádané suroviny do košíčku. Julinka mezi tím bloumala krámkem a všemi póry nasávala nezvyklou atmosféru. Pak zaslechla, jak paní Lasička vzadu za regálem s kořením s kýmsi tiše hovoří.
" ... ale jistě, Romčo, že tady můžeš pár dní zůstat ..." zaslechla Julie lasičku a odpovědí byl paní Lasičce tichý předoucí hlas.
Zatím co Julka uvažovala, kdo může být ten cizí neznámý, nejspíš zase lasiččin další ctitel, vynořila se paní Lasička zpoza regálu. Nebyla však sama, Julčin košík svíral v tlapce tajemný neznámý vedle tetičky, mladý a urostlý hranostaj s černočernýma očima. V Julči úplně zatrnulo. Sice neměla moc zkušeností s láskou a vzájemnou přitažlivostí, ale byla si stejně jistá tím, že teď mezi ní a hranostajem přeskočila jiskra, jako tím, že takhle se pozná touha. Hranostaj si ji taky prohlížel s neskrývaným zájmem. Lasička jako by si ničeho nevšimla a popostrčila hranostaje blíž k Julči.
Julča neváhala a stiskla hranostajovi tlapku.
"Já jsem Julča," pípla nesměle.
"Těší mě, mé jméno je Romeo ... " řekl jedním dechem zcela ochromený hranostaj a nespouštěl oči z okouzlené Julky. "Můžu tě doprovodit domů?"
Julie jenom zmámeně kývla. Beze slova vyšli z krámku, ani se s lasičkou nerozloučili a ta se potutelně usmívala pod vousy.
Julie a Romeo kráčeli ztemnělým lesem, bylo ještě chladněji než před hodinkou, ale ani jeden to na své horké kůži nepociťoval. Byli už před veverčiným stromem, když se Romeo odvážil Julii pohladit po tlapce a něžně políbit na čumáček. Možná si myslíte, že na to šli rychle, vždyť se znají sotva pár minut! ale oběma bylo jasné, že mezi nimi bude něco víc, tak nač čekat, ne? Každopádně, paní Veverková nebyla toho názoru. Jakmile spatřila svou nezdárnou dceru v objetí naprosto neznámého mladíka, neovládla se a zlostně zvolala: "A domů!" Oba milenci sebou polekaně škubli. Julka se na Romea omluvně usmála a rychle vyšplhala do bytečku. Už mezi dveřmi schytala od máti pohlavek.
"Takhle se přede všemi sousedy miliskovat s tím přivandrovalcem! Že se nestydíš, ty couro jedna!"
Julča pochopila, že by asi nemělo smysl se bránit, proto se stáhla a držela si pravou tvář, na níž ještě cítila mamčiny prsty. Kdyby zase začala hubovat, jen by to vedlo k různým zákazům a podobným blbostem. Odebrala se do svého pelíšku. Usínalo se jí krásně, s Romeem ve snech ...

Několik dní se neviděli a Julča už se nemohla dočkat, až ji zase paní Veverková vyžene na nákup. Pod jinou záminkou by se z domu nedostala. Paní Veverková ještě ani nestihla Julču poprosit, aby skočila do obchodu, a Julča už byla na odchodu. Přeskákala na další strom a prudce se vrhla svému Romeovi do náruče. Romeo ji majetnicky sevřel.
"Julie, uteč, nenech se terorizovat zákazy vlastní rodiny!" vykřikl vášnivě Romeo.
"Nemůžu! Vždyť mě živí!" odvrátila Julie od Romea svůj krásný čumáček. Chvíli se jen tak objímali.
"Julie ... miluji tě a nechci tě ztratit. Jsi pro mě vším! Uteč a já si tě uvážu na krk, jak se říká!" prohlásil Romeo s vážnou tváří.
Julka chvíli zvažovala. Utéct od rodiny by bylo ... lákavé! Ale taky ... chyběli by jí sourozenci a rodiče taky trochu, i když jsou fakt nemožní.
"Nemůžu, Romeo ... Nechci." Julie mluvila rozhodně.
"Tak se mi alespoň odevzdej, teď a tady!" naléhal hranostaj. Julie užasla. Tedy, ne že by nechtěla, ale tak ...
"No teda ... " vyjekla šokovaně, "Romeo, to nemyslíš vážně! Nejsem žádná rozhoďnoha!" bránila se.
Romeovy až do teď planoucí oči rázem zchladly. Odtáhl se. "Tak proč já se tady s tebou vůbec zahazuju?" vykřikl podrážděně a znechuceně si Julču přeměřil. Julie opět odvrátila tvář, aby neviděl slzy v jejích očích.
"Tak tedy sbohem," zvolala ublíženě, vysmekla se a pádila domů, tam, kde jí takhle nikdo neublíží ...
Listí v pelíšku milosrdně vsakovalo veverčiny hořké slzy. Přesto však doufala, věděla, kdesi v hloubi duše prostě věděla, že se Romeo vrátí, že zítra bude stát s kyticí podzimního listí přede dveřmi a slavnostně požádá o její ruku a slíbí, že na ni nebude naléhat v tak choulostivé otázce ...

Ráno bylo jako každé jiné. Ocelově šedá obloha, ptačí zpěv už dávno utichl, jen ti havrani krákali nad lesem. Mlha a přízemní mrazíky dělaly celou situaci ještě depresivnější, než doopravdy byla. Už chyběl jen smuteční pochod, Julie se cítila, jako by její srdce bylo mrtvé ... A to ještě netušila, že přijde poslední rána ...
Jako tělo bez duše si vyšla na mrazivý vzduch provětrat hlavu plnou černých myšlenek. Už ani nedoufala, že Romea potká a on se kajícně omluví. Ale ani nečekala, že by si za ní mohl najít tak rychle náhradu! A opravdu! Přímo naproti ní si to mašíroval pohledný hranostaj Romeo tlapku v tlapce s kunou, tou největší poběhlicí v lese. Julča se jen smutně obrátila a vracela se k domovu ...

Když mi tenhle příběh vyprávěla, nemohla jsem uvěřit tomu, že i ve světě lesní zvěře jsou někteří příslušníci mužského pohlaví tak bezohlední a bezcitní! Myslela jsem, že takhle to funguje jen u lidí. No ... zřejmě ne. Proto buďte rádi, že jste lidmi a ne zvířaty, neboť to vyjde nastejno ... :)