Loupež

Byl krásný letní den. Obloha bez mraků a i ptáci se jen tak líně vznášeli na vlně horkého vzduchu a k ničemu se neměli. Ve vzduchu krom horka a dusna panovala i harmonie.
Přesto v jednom malém městečku, v jedné malé bance mělo nastat nečekané pozdvižení.
Muž ve značkových teniskách, džínových kalhotách, bílém tričku a na něm vestě kráčel pohodovým, přesto drsným krokem k bance. Krátce střižené hnědé vlasy na ježka, černé sluneční brýle a tetování ve tvaru hada v plamenech na rameni už z dálky naznačovalo, o koho se jedná. O naprosto tuctového frajera s charisma na bodě mrazu, ale s jistým úspěchem u některých holek, kterým stačilo k ohromení drsné vystupování, podložené pouze několika stále stejných a opakujících se silných hlášek.
Muž vstoupil do banky, rozhlédl se po podivně ztichlých lidech, a když nikde neuviděl hlídače, na tváři vykouzlil krutý úsměv. Zamířil si to rovnou k přepážce, která v tuto chvíli zela prázdnotou, ač v bance bylo nejméně deset návštěvníků.
U přepážky pracovala nádherná mladá žena okolo pětadvaceti let. Dlouhé vlnité blond vlasy, modré oči, plné rty a dokonalá figura zabalená jako banán ve šlupce krásného modelu s výstřihem, který uchvátil už nejednoho muže.
„Pročpak dělá taková kočka v takové díře? Neměla by spíš někde fotit kalendáře,“ promluvil muž svým drsným hlasem a umělým přízvukem, který si v pubertě nacvičoval, aby mohl balit lépe holky. Pak se zahleděl ženě nejprve do výstřihu a až potom do očí, které si ho prozatím s nezájmem prohlíželi.
„To bych musela mít nejprve fotografa,“ odvětila kráska a rukou si zajela do vlasů, aby odklidil neposedný pramen vlasů, bránící jí ve výhledu na frajera před sebou.
„Tak to máš štěstí, protože jeden tu zrovna před tebou je ... Iveto,“ dodal muž, když si přečetl jmenovku.
„A má ten fotograf jméno,“ zeptala se Iveta a kterýkoliv muž by si všiml jiskry v jejím pravém oku.
„Jan.“
„Takže kdy mám přijít do tvého ateliéru, Jane?“
„Co nejdřív, co třeba dnes, puso?“
„Dnes se mi to nehodí, ale nechej mi tu na sebe telefon a já se ti pak ozvu.“
„A co kdybych já zavolal tobě,“ řekl Jan a znovu se podíval po návštěvnících banky, mezi kterými opět neuviděl hlídače a pak utopil po druhé svůj zrak v Ivetině výstřihu při pohledu na krásně tvarovaná prsa.
Iveta na kus papíru naškrábala v mžiku devět čísel a podala jej údajnému fotografovi, který si pomalu blahopřál, jak snadno jde sbalit pracovnici banky.
„Dík,“ poděkoval Jan. Pak se otočil, udělal dva kroky k východu a znovu se zastavil. „Ach ta moje zapomětlivost,“ řekl, vytáhl z poudra zakrytého vestou devítimilimetrovou pistoli a třikrát vystřelil do stropu s výkřikem: „Všichni na zem, tohle je přepadení.“ Kdyby však byl pozornější, uviděl by zničené kamery, které měla na svědomí organizovaná banda lupičů, jež v tuto chvíli právě vybírala trezor, na který měl zálusk on sám.
A tak po chvíli, jak utichly výstřely z Janovi pistole, objevili se v chodbě vedoucí k onomu trezoru tři muži s pytli přecpanýma bankovkama a s kuklama na hlavách.
Jan už zamířil na jednoho z nich a chystal se vystřelit, když ucítil na temeni studený kov, ze kterého byl vyroben tlumič k pistoli. Zaslechl jen pár líbezných slov vycházející z úst překrásné Ivety: „Nevybral sis dobrý den,“ a potom následovalo jen cvaknutí kohotku, výstřel utišený tlumičem a kulka, která proletěla hlavou frajera a skončila v protější zdi.
„Dělejte, rychle, každou chvíli tu budou policajti,“ zavelela následně Iveta, která celou loupež měla ve své režii, stejně jako vedla gang tří mužů, kteří jí na slovo poslouchali.