Sluneční hodiny bez slunce

12. července 1943, Zlín

Nejdražší Ráchel,

dnes je tomu deset let, co jsme se poznali. Ano, právě dnes. Všechno si pamatuji, jako by to bylo včera. Každou chvíli, každičký detail. Vidím Tě před sebou v těch tenkých červených šatech, které se Ti lepily v tom hrozném lijáku na tělo, jak jsi bosky utíkala liduprázdným parkem a hledala úkryt před deštěm. A pak jsem se objevil já a nabídl Ti deštník. Vzpomínám si, že stačil jediný pohled Tvých tmavých očí, jediný úsměv, a byl jsem ztracen. Pro tu chvíli, pro můj den, pro celou věčnost. Stále dokola si přehrávám okamžik, kdy jsi mi vlídně poděkovala, odhrnula si mokré provazce vlasů z očí a stoupla si až úplně ke mně, abychom se pod ten můj zatraceně malý deštník vešli oba. A potom už jsme si jen povídali… skoro celých deset let. Musím se usmát, když se mi vybaví, jak jsi mě ze začátku odmítala kvůli svému původu. Ale já se nedal. Chodil jsem za Tebou tak dlouho, dokud ses mi konečně nepřiznala, že mě také miluješ. A vysvětlila jsi mi, že ses bála, aby mi vztah s Židovkou nedělal problémy. Ale já byl tak šťastný, že jsem Tvou obavu absolutně nechápal. Proč bych měl mít problémy kvůli tomu, že Tě miluji? říkal jsem si a hodil to za hlavu. Až později, mnohem později se ukázalo, jak jsi byla prozíravá.
Tak teď tu sedím na židli v kuchyni, píšu Ti dopis, o kterém ani nevím, jestli se Ti někdy dostane do rukou, a vzpomínám na všechno to krásné, co jsme spolu zažili. Jak nám bylo dobře, jak jsme se nasmáli a byli spolu šťastní. Chtěl jsem Ti za to poděkovat, Ráchel. Vlastně je to má povinnost. Ujistit Tě, že jsi ten nejlepší člověk, jakého jsem poznal. Jsi tak krásná, laskavá a ušlechtilá, až se mi nechce věřit, že jsi člověk jako všichni ostatní. Ty musíš být anděl. Můj anděl. Má víra. Má láska. Můj svět. Nikdy jsem nepochopil, jak Tě někdo jako já může zajímat. Jsem tichý blázen. Zatímco Ty jsi energická a vášnivá jako živoucí sopka. Jsi mé všechno. Každý den děkuji Bohu, že jsem Tě směl potkat. Ale zároveň ho proklínám za to, co dopustil.
Jak se šťastný a harmonický život může odchodem jedné ženy změnit v prázdné peklo bolesti, strachu a beznaděje. To jsou pocity, které nyní zažívám každý den, kdy nejsi se mnou. Když pro tebe přišli, aby mi Tě odvedli, byl to nejhorší den mého života. Chtěl jsem za Tebe položit život, abych jim v tom zabránil – ale zadržela mě myšlenka na Daniela. Kvůli němu jsem nemohl. Zůstal by tu sám. A to bych si nikdy neodpustil. Beze mě by nepřežil. Musel jsem ho zachránit. Tak jsem jen stál na zápraží a slzy mi tekly proudem po tvářích ještě hodinu poté, cos odešla. Zůstal jsem tam takhle celý zbytek dne. Nechtěl jsem si připustit… nechápal jsem… že jsi najednou pryč. Pryč? Co to znamená? Význam toho slova jsem odmítl znát.
Každé ráno, když se probudím, zašátrám rukou vedle sebe a doufám, že to místo nebude prázdné. Jenže má naděje vždycky zhasne, když prsty nahmatám pouze prostěradlo a polštář. Prvních pár vteřin se mi chce plakat, ale pak to pokaždé překonám a řeknu si, že musím věřit. Musím věřit, že jednoho dne se mi vrátíš. A kvůli této naději vydržím všechno. Klidně budu celý život snášet všechno utrpení světa, jen když Tě nakonec budu moct zase držet v náručí.
Tolik mi chybíš. Chybíš mi tak strašně, až mám pocit, že z toho zešílím. Chtěl bych se zbláznit. Kdyby nebylo Daniela, už dávno to udělám. Namísto toho se pořád ztrácím v nesmyslných iluzích a poté tápám v realitě jako slepec, kterému sebrali hůl.
Dnes jsem tu měl sedět s Tebou. Měli jsme tu všichni být spolu. Pak bychom zavezli Daniela k babičce a sami dva to šli někam oslavit. Jako tenkrát, když nám bylo osmnáct, a já Tě poprvé někam pozval.
Vzpomínky, Ráchel. Alespoň ty mě udržují při životě. Každý den na Tebe myslím. Snažím se hodně zdržovat doma, protože tu můžu cítit Tvou přítomnost. Jako by sis jenom někam odskočila se vzkazem, že se za pár minut vrátíš. Kéž by to byla pravda.
O Danielovi jsem Ti psal minulý týden. Má se dobře. Tedy, v rámci možností. Ale snažíme se. Každý týden ho alespoň jednou někam vezmu, aby taky něco zažil a poznal a neměl tak smutné dětství. Je nám spolu dobře. Ale nikdy nezapomenu na chvíli po Tvém odchodu, kdy mi položil ruku na rameno, usmál se a řekl: „Všechno bude dobrý, tati.“ Už i to dítě předstírá. Kdysi jsem si slíbil, že můj syn nikdy nebude ochuzen o iluzi dětství, jako se to stalo mně. A vidíš, jak to dopadlo.
No, asi se budu loučit. Venku je tma a já přemýšlím, kde teď jsi a co děláš. Nenávidím se za to, že já si tu sedím v teple a pohodlí a Ty jsi možná hladová, v chladu a ve špíně. Napadají mě i mnohem horší věci, ale na ty radši nechci myslet. Nebo bych se doopravdy pomátl. Myšlenka na to, že Ti nemůžu pomoct, je zničující.
Ale jedno Ti slíbím. Vím, jak se děsíš samoty. Ale neboj se. Kdyby se Ti cokoliv stalo, já odejdu okamžitě za Tebou. Bezprostředně po tom, co zaopatřím Daniela. Takže nikdy nebudeš sama. já jsem pořád s Tebou. A rád za Tebou odejdu i na druhý břeh. Protože oni neublížili jenom Tobě, oni zničili i mě.

Líbám Tě.

S láskou Tvůj

Tom

P.S. I když Daniel nechodí do školy, dohlížím na to, aby se učil doma. Můžeš být klidná.