Nejdelší cesta

Už to tak bývá, že po slunečných dnech se na obloze objeví velký tmavý mrak.
Kapky deště se mísí se slanými slzami. Procházím strmou ulicí, kterou se valí voda ze svahu, spolu s ní i nedopalky a další špína, kterou zde zanechali bezohlední lidé. Boty nasáklé vodou mě příliš táhnou k zemi. Zula jsem je a nechala uprostřed silnice. Tam kam jdu, je nepotřebuji…
Zdálky slyším dětský smích. Nevinné dítě se nejspíš raduje z každé kapky deště, jež na něj dopadne… déšť, který rychle zchladí rozžhavenou silnici. Zatímco jeho matka se před ním ukrývá, aby neodkryl její masku. Neuvědomuje si, že bez ní je mnohem hezčí. Můj vnitřní hlas si pobrukuje smutnou píseň a já lehkým krokem kráčím výš. Zabloudila jsem, ale to nevadí, tam kam jdu, nepotřebuji znát cestu…
Stoupám po rozpadlých schodech v neudržovaném parku. Zelený strom se pohupuje v rytmu, jež mu udává chladný vítr a přitom okvětní lístky klesají k zemi. Na lavičce sedí mladá dívka a svého okolí si příliš nevšímá. Asi se snaží přijít na řešení svých problémů. Tak nešťastně a odevzdaně na mne pohlédla. Možná, že tím řešením by mohl být můj zlatý řetízek, na kterém visí přívěsek s bílým kamínkem, pro mnohé jeho cena znamená všechno. Vzala jsem to, co zdobilo můj krk a vtiskla řetízek dívce do ruky a pak jsem šla a stoupala výš. Jen v dálce jsem slyšela „Proč?“ Protože tam kam jdu, nepotřebuji drahé kameny…
Došla jsem k hradbě. Vylezla jsem na kameny. Jsem tak vysoko a chci ještě výš. Pode mnou je město plné prachu, nechci se vrátit zpět. Jen jeden krok a budu se vznášet, lítat… Jenže… sedí tu… ta dívka, které jsem dala řetízek sedí vedle mne a dívá se mi do očí. „Tenhle svět mi vzal vše… Domov, přátele… nemám nic…“ Řekla jsem, aniž by se mě na něco zeptala, ale měla jsem pocit, že nějakým způsobem musím obhájit to, co dělám. Její očí na mně hleděli s takovou lidskostí a její slova se mi zarývala pod kůži „Lidé Vám mohou vzít majetek, přátele, radost ze života, ale co Vám nikdo nikdy nevezme je to, v co věříte. Pokud v to víru neztratíte.“ Slezla jsem z hradby a chvíli jen tak stála a hleděla na své bosé nohy ponořené v blátě. Pak jsem klesla na kolena a tiše zašeptala: „Jsem tak nízko“.