Sebevrah

Šel deštěm, takový prudký příval, snad ještě ani nezažil, jeho černé kalhoty i košile byly promočené během chvíle. Vystoupil totiž z tramvaje, aby se vydal do blízkého metra. Trochu se motal, to víno, které vypil mu dodávalo zvláštní pocit, kdo mohl tak se někde schoval, jen on klidným krokem procházel louži za louží, v neuvěřitelně prudkém dešti, jen on dělal kroky, ačkoliv ostatní jen někdě stáli schování.. Kráčel... Když došel do metra, byl celý až na kůži promoklý, jeho košile se na něj lepila vinou deště a on sám se utápěl v otázkách na které neznal odpověd. Jel dolu po schodech a ptal se sám sebe, "Proč to takhle funguje a ne jinak? Proč si připadá tak nanicovatě a nemožně v houfu lidí, kteří ho obkolopují ze všech stran? Proč jen mu jeho ruce přijdou jako ty nejprázdnější ruce na světě? Rozhlížel se okolo sebe, jako kdyby toužil po nějké pomoci, po pomocné ruce. Nikdy se mu nic nenabízelo, nic pro něj nebylo... Musel jít sám, nemohl jinak. Kousl se do rtu a začala mu z něj téct krev, byl unavený a celý se klimbal, v jeho očích se zajiskřila slza... Nevěl si už rady, vše bylo pořád stejné, už to chtěl skončit. "Tohle je jediné východisko", řekl si v duchu a pak prostě skočil, skočil pod jedoucí vlak... Nebyl první ani poslední, tím že to udělal si zkazil všechno co měl, zahubil definitivně co měl, nedokázal to a vzdal se... Jeho naděje byla mrtvá, jeho život byl na nic, ale rozhodnutí, kteté učinil bylo sobecké a zbabělé, stejně bych si přál, aby byl šťastný a nikdy se to nemuselo stát.