Sluncem zalitá smrt

Loudám se loukou a vím, že už se blížím k mému nejoblíbenějšímu místu. K místu, ze kterého sálá energie. Jdu tam, kde naleznu stabilitu a klid v jakoukoli denní i noční hodinu. Tam, kde mě obestírá ticho a kde jsem vždy sama. Maximálně se svými myšlenkami. Jdu totiž na hřbitov.

No ano! Mé kroky směřují k židovskému hřbitovu. Nohy jdou jistě i když jsem ve stavu, kdy je mozek neřídí. Jdu bezpečně známou cestičkou, takže nemusím přemýšlet o každém svém pohybu. V hlavě ni hučí. Zrychluji. Do kopce, z kopce, přes pole… Zastavuji se a shledávám, že slunce začíná zapadat a objevují se první červánky. Brzy tam budu.

Už vidím dva kopce, v jejichž údolí se židovský hřbitov rozkládá. Je malý. Sotva 100 krát 30 kroků. Kolem vysoké majestátné stromy, které tento svůj „poklad“ okolnímu světu dokonale zahalují a zatajují. Procházím tiše a pomalu mezi polorozpadlými náhrobky. S respektem hledím na kusy kamenů, porostlých mechem. Ernest, Agáta, Šimon, Miriam, Arnošt… Ze jména, původně pravděpodobně Samuel, se staly dvě části. Kámen pukl – jako jeho srdce. Jen ne v půli. Ostré hrany lemují dva kusy tohoto kamenu. Hornina je rozštěpená a její zbytky leží nedaleko od sebe v neposekaná trávě a ostružiní. Menší část obsahuje začátek jména – Sam. Okamžitě mě napadá, zda tento mladý muž neumíral sám… Dle letopočtu mu totiž v den jeho smrti bylo necelých 23 let. Jdu dále.

Oči mi padnou na malinký kostelík – jak by jistě pojmenoval márnici někdo cizí a nezasvěcený. Ale ona opravdu vypadá jako kostelíček. Bíle natřená, na krovu střechy kříž, dřevěné a až do nedávna zavřené okenice. Ano! To je to co přitáhlo můj pohled. Jedna okenice vyvrácená. Nebo snad prokopnutá? Nevím. Fuj, to je ale vandalství. Zmocňuje se mě vztek. Pak ho přebíjí bezmoc a lítost. Po chvilce hořekování do mě však vstupuje ještě jiný pocit – šílená zvědavost. Rozhlédnu se kolem – zbytky slunečních paprsků ozařují to, co z náhrobků díky vandalství zůstalo. Stromy šumí. Nikde nikdo není. Jen já a ta zdemolovaná, zpropadená okenice. Něco mne nutí se podívat skrze ní. Táhne mě to dovnitř. Ale něco jako pud sebezáchovy mě táhne zpět. Bojím se. Ano, já se třesu. Na místě, které odmala miluji poprvé pociťuji strach. Strach z neznámého prostoru. Márnice byla logicky vždy uzamčena. Jako ve snách zjišťuji, že moje nohy jdou. Jdou samy, opět bez mého přikázání, ale zdaleka ne tak bezpečně a jistě, jako doposud. Nohy se přibližují márnici, a oči zvědavě nahlížejí. Jsou sluncem zaslepené a přizpůsobují se tmavému prostoru. Nic nevidím. Co jsem asi čekala? Mrtvolu? Nebo dokonce hýbající se tělo? Jak jen jsem naivní! V tom mi nohy dřevění. Oči se těkavě prohlíží velký kamenný stůl. Srdce se zastavuje. A hlava začíná rozehrávat vlastní divadélko. Poprava – bílé tělo – smyčka, sloužící k oběšení – křik! Tep se konečně zrychluje a srdce znovu buší – tentokrát jako o závod. Závod se smrtí. Ano to srdce skutečně utíká zubaté. „Přestaň fantazírovat!“ okřikuji sebe samu. Tolik věcí se mi v hlavě promítlo jako strašlivý film v jedné vteřině. Nehodlám tu ztrácet nervy! Rozbíhám se daleko z tohoto místa. Z místa, které pro mě ztělesňovalo oázu klidu. Asi bych se měla přestat koukat na horory. A také krotit svou zvídavost, fantazii a nerozvážnost. Úsměvné je, utěšuji se, že alespoň fyzičku mám dobrou. Na své zamilované místo se koukám asi ze vzdálenosti 400 metrů.

Mohutně topoly dávají najevo, kdo je tady pánem a kdo je pouze návštěvníkem. Chrání své mrtvé a mě dnes ukázaly, že sednout si na zeď a přemýšlet tam mohu, ale nikdy ne víc! Svým šuměním mě nejspíše totálně pomátly smysly. Opět se přesvědčuji, že smrt si zaslouží nejen respekt, ale i klid, úctu a svůj vlastní prostor. Prostor, kde nemá nikdo jiný, a hlavně nikdo živý, co dělat….