Láska smrtí nekončí

Neslyšně kráčel starou uličkou. Bylo už dlouho po západu slunce, stíny letitých domů zmizely a nahradila je hmatatelná tíseň. V této staré části města bylo vše ponuré, ale přesto se mu zamlouvala víc než moderní a funkční domy na periferii. Ulička končila pevnou zdí, nahoře opatřenou širokými zábranami. Zavřel oči, prsty se dotkl cihel před sebou, téměř cítil jejich chlad a za okamžik se už procházel mezi hroby. Vybělené desky se zašlými nápisy, malé hroby dětí, ale i monumentální hrobky z černého mramoru tvořily prostředí nenavštěvovaného hřbitova. Ani se nemusel dívat na jména vyrytá na náhrobcích, jako by je všechna znal. Malý hrobeček vedle tisu - tady odpočívá Jan, chlapec, který v deseti letech spadl do řeky a utopil se. Honosná černá hrobka patří rodině bankéře Veseckého, toho, co zabil svoji manželku a poté se oběsil.
Zvedl hlavu a v jeho očích, pokud to bylo možné, se zableskl odraz fotografie Judity Vesecké. Žena s plavými vlasy, smutnýma černýma očima a smutným úsměvem. Vzpomněl si na jejich poslední setkání a zasnil se…
Noční vzduch prořízla kavka, která po dosednutí na houpavou větev poplašeně křikla. Anděl se vytrhl ze zamyšlení a zamířil ke skupině hrobů schované za smrky, stranou od ostatních. Zašlé, černé náhrobky se zlatými nápisy hlásaly příslušnost k rodině Doupovských. Pomalu přecházel kolem nich ke svému cíli. Prateta Anna, strýc Jonáš, babička…všichni měli stejné datum úmrtí. Konečně stanul u hrobu svého, své matky a otce. Matčina tvář se na něj dívala z fotografie poněkud unaveně, otec si zachoval svůj nepřístojný výraz.
TOMÁŠ DOUPOVSKÝ
1989- 2008
Vedle hrobu, v černém plastovém kelímku plápolala jediná svíčka.

Už je čas, zašumělo mezi náhrobky a anděl vstal. Zdálo se mu, že hroby k němu hovoří, když však přišel blíž, neslyšel nic. Už je čas, ozvalo se znovu, tentokrát ale nepátral po příčině a téměř proběhl otevřenou bránou. Rychle opustil prostředí Starého města a zamířil do moderních výstavních uliček. Přes cestu mu přeběhla černá kočka a i když ho nemohla vidět, naježila hřbet a výhružně zaprskala. Na něj to nijak nezapůsobilo, větší neštěstí, než kdy měl, ho už potkat nemohlo. Prostředí se začalo opět měnit, obchodní domy ubývaly, až je nahradil rozlehlý park. U lavičky pod pouliční svítilnou se zastavil a čekal.

Nevěděl, kolik uplynulo času od chvíle, co sem přišel. Začal pociťovat neklid a proto vešel mezi stromy. Téměř v tom okamžiku se ozvaly dvojí kroky - jedny rázné a rychlé, druhé tišší a špatně utajené. Z ohybu cesty se vynořila dívčí postava, bylo to ona, to cítil určitě. Dívka prošla pod kandelábrem. Měla na sobě červenou sportovní bundu a pod ní tmavě rudé šaty pošité flitry. Na štíhlých nohou sportovní botky, lodičky si nesla v igelitce. Mezi stromy něco zapraskalo a dívka se poplašeně ohlédla, přičemž její černé rozevláté vlasy vytvořily půvabný závoj. Je nádherná, uvědomil si anděl a zamrazilo ho v zátylku. Miloval tu dívku snad už poprvé, co ji tenkrát potkal a od té doby se nic nezměnilo. Možná jeho smrt, ušklíbl se, ale pro ni to nic neznamenalo, pro ni byl on jedním ze sta a nakonec je fotka a svíčka.
Ze vzpomínek ho vyrušily druhé kroky, ze stínu se vyloupla statná postava a skočila po dívce. Anděl pevně zavřel oči, tohle vidět nechtěl a hlavně tomu nemohl zabránit. Nesměl.
Sářin hrůzyplný křik odezněl, utichly také zabijákovy kroky. Anděl otevřel oči. Ležela tam, zkroucená hromádka šatstva a sem tam tiše zasténala. Třemi kroky byl u ní. Bundu měla roztrženou, rudé šaty potřísněné rudou krví a černé vlasy rozházené kolem sebe. Jemně jí podebral hlavu a položil na svá kolena.
,,Sáro?‘‘ pohladil ji po zhrůzněné tváři.
Utichla.
,,Sáro, to jsem já, Tomáš.‘‘
Neviděla ho, přes oči se jí začala přetahovat posmrtná blanka.
,,Sáro, to jsem já, Tomáš. Miluji tě.‘‘
Naposledy se vzchopila a podívala někam skrz něj.
,,Tomáši…‘‘
Na tváři se jí rozhostil mír.