Začínalo pršet...

Vedro.
Snad rovných čtyřicet…jako je JEMU roků.
Při třetí celodenní směně.
Automatické pohyby za léta naučené.
Hluk.
Horko.
Tam a zpět.
Zpět a tam…
Tlačítka a kontrolky.
Zelený blikot v rytmu tepu.

Zamrkat.
Protáhnout se.
Kolik ještě zbývá…

Nasucho polyká.
A láhev vody pomalu teplá…zapomíná pít.
Asi vodu nerad.
Čaj už došel.
To jen z hrnku voní višně.

Kontrolky z nefritu blikly….

….obraz se zastavil.

Zamrkal a uviděl…OČI.

Zabodly se do něj – dvě dýky s jedem na konci.
Zatřepal hlavou a protřel si unaveně zrak.
ale…
Stála tam.
Krásná dívka.
Oči jako kočka,vlasy jako med, na nose pár pih…
a pikantní úsměv.

Na sobě měla….jenom tričko.
Bílé, dlouhé tak akorát.
Stála.
Dívala se.
Na něj a do něj.

Vzpomněl si…ten sen včera.
,,Škoda, že neprší, vílo", pomyslel si.

Snad ho slyšela.

Sáhla do vlasů.
Cvak.
To sponka.
Prameny vlasů se rozlily…
Pohodila hlavou, trochu se pousmála.
Vzhlédla vzhůru…a začalo pršet.

Bláhové přání bylo vyslyšeno.

Pršelo – kapky si našly správnou cestu: vlasy, tvář,
a vůbec všude.
Tričko se proměnilo, jako kouzlem.
Byl z něj závoj, co nic netajil…

Křivky, obliny, skryté tahy dívčího těla.

Šíje.
Linky klíčních kostí.
Pevné kopečky ňader a kopretinky bradavek.
Měkké bříško.
A temný stín klína.

Zavřela oči a zvedla ruce.
Jako na obranu…
Snad chtěla zastavit ten hříšný déšť.

Ale zastavila jenom JEHO srdce.
Tričko totiž následovalo ruce vzhůru…zvedlo se.
Závoje byly protrženy.
Svět se zakymácel.
Obraz zavlnil…

Už byl u ní.
Cítil vůni ženy.
A vlasy, ty jí voněly po vanilce.
Asi šampon, má umyté vlasy, napadlo ho.

A pak ?

UŽ NIC.

TMA.
Občas zmizel kamsi mimo čas…
…probudila ho šílená bolest hlavy.

Snažil se otevřít oči…
Šlo to těžko.
,,Haló, slyšíte mě ? Tak už se probírá paní doktorko!"

Konečně.
Upíral oči do bílého stropu,
kolem zástěna…to až i on umře, pomyslel si.
Tak to jim nedovolím…naštval se, a i když mu bylo zle.

,,Nehýbejte se, máte v ruce kapačku.
Kape vám tam glukóza.!"

,,Co se stalo?!", ptá se ON zvýšeným hlasem.

,,Přivezla vás rychlá, rovnou z práce.
Jste v nemocnici.", slyší chlácholivý hlas starší sestry.

(Kolaps.
Dehydratace organismu.
Minerální rozvrat.)
proudí k němu jako z dálky…

,,Máme vás tu už třetí den."

Třetí den – pomyslel si, a vstávám z mrtvých.

Oči ho bolely, tak je znovu zavřel.
Cítil se tak slabý….
Nadechl se.

A náhle…obláček vůně…to snad…vanilka ?!

přemohla dokonce pach desinfekce…

Otevřel oči.

BYLA TAM.

Přes bílé triko bílý plášť.
Ale i tak viděl znovu dvě krásné kopretinky.

,,No vida, i puls se vám nějak rozběhl…,
ale ledviny jsou zasažené.
Uvidíme, jak to bude dál. Ráno vás čeká cétéčko.
Poslyšte, kolik vody, vy vlastně vypijete za den ?"

A stejná slova, co znal z domova i od doktora,
protivné lamentace od hlídačů jeho života a těla,
ta mu nyní zněla jako symfonie…

Jenom koukal a věděl, že vypadá jako blb.
Usmála se.
Asi jí to nevadilo…
Její oči, zelenkavé, kočičí, trošku došikma,
se dívaly na něj a do něj. Urovnala si pramínek medu, co se hrnul do čela a olízla rty.

,,Přivezli vás z fabriky, tam je přece horko, musíte pít víc než ostatní. To nemáte žízeň ?"

Měl. Teď už měl…

Mluvila dál…jenom přikyvoval .
Ani nevěděl čemu.

,,Jsem ráda, že mi rozumíte. Tady sestra na vás dohlédne. Jinak se infúzí nezbavíte."

Jenom se díval: stála v obláčku vanilky, zoufale toužil dotknout se…její ruky.

Když řekla, že ráno po službě přijde na vizitu, jeho stav se blížil nirváně…
ONA se vrátila.
Kvůli němu !
Znovu se propadl do bezvědomí…

…kontrolka začala blikat, a vydávala ječivý signál.
A na monitoru se rozjela rovná stopa….

Ale on byl šťastný…
ONA existuje !

Kolem jeho lůžka probíhal závod.
O něj.
O jeho život.
Právě mu selhalo srdce.
Začalo milovat…a nevydrželo.

To už nevěděl…

propadal se do hebounkého peří….

ZAČÍNALO PRŠET.