Smutný osud

Byla jasná noc. Hvězdy na nebi svítily, jako lampy zdobící nádhernou zahradu. Seděla na útesu a pozorovala je. Věděla, že jedna z nich je jeho- hledala ji. Až ji najde, rozeběhne se a bude skákat tak dlouho, než ji chytí...aby po něm měla alespoň nějakou památku. Ale hvězd jsou tisíce, miliony a mnohem víc, nikdy nenajde tu jeho a kdo ví, jestli už nevyhasla, když on…
Proč jenom zemřel, byl to jediný její kamarád, jenom na něj se mohla spolehnout, teď zůstala na světě úplně sama. Teda alespoň jí to tak připadalo. Měla sice rodiče, kteří jí pořád opakovali, jak moc jí mají rádi, ale jí to bylo jedno, rodiče pro ni vůbec nic neznamenali, měla ráda jen jeho, nikomu jinému nevěřila a nikdo jiný pro ni neexistoval. Pokaždé, když večer usínala, doufala, že ráno až se vzbudí, on zazvoní u jejího domu a půjdou spolu do školy tak, jako chodívali vždycky, když ještě nebyl..., nebo spíš, když ještě byl.
Doufala, i když věděla, že už pro ni nikdy nepřijde. Byla mladá a měla ho moc ráda. Začala přemýšlet o všem, co spolu zažili a vybavila se jí vzpomínka, na kterou nikdy předtím nevzpomněla. Byla to vzpomínka jejich slibu. Slíbili si, že budou věrni jeden druhému a kam půjde jeden, tam půjde i druhý... Teď už věděla, co udělá...udělá to, co si slíbili. A tak se rozběhla dívajíc se na oblohu plnou hvězd. Našla si pohledem tu nejkrásnější a vyskočila pro ni.
Byla jasná, tichá noc. Nikde nebyl slyšet žádný zvuk,tedy vlastně jeden jediný, byl to dopad „čehosi“, co spadlo z útesu...Pak se rozhostilo opět ticho a země dál poklidně dřímala, ovšem již odlehčená o jeden smutný osud...