Škola

Usínal se strachem z dalšího dne.
Vzbudil se se strachem ze školy. Místo do kuchyně na snídani šel na záchod a vyzvracel se. Unaveně se opřel o kachlíky a zavřel oči. Poslední dobou z toho stresu vůbec nemohl jíst. Byl slabý, bílý, roztěkaný a měl kruhy pod očima. Proč? Proč on? Pomalu se s batohem do školy proplížil kolem kuchyně, kde snídali jeho rodiče. Nechtěl je potkat. Určitě by vyzvídali. Plížil se takhle už několik týdnů... Tiše zavřel vchodové dveře a utíkal do školy. Kdyby tam nebyl včas, byl by průšvih.
V ulici od školy zpomalil. Stíhal to! Trochu se vydýchal a snad ještě bledší se přibližoval ke škole. Už zdálky ho viděl. Stál před vraty do dvora a kontroloval hodinky. Ach jo... Konečně ho čekající spatřil. Na tváři se mu rozzářil škodolibý úsměv. Zapískal. Přiběhli další čtyři kluci. Ne tak svalovití, ale stejně škodolibí. Pomalu se přibližoval k té pětici. Věděl, že nakonec k ní stejně musí dojít. A došel. „Máš?“ zeptal se ten svalnatý. Přikývl, otevřel batoh a vyndal desky s fyzikálními protokoly. Beze slova je třesoucí se rukou podal svalnatému. Ten je přehlédl a vidíc, že se liší jen v pár maličkostech vzteky zrudl. „Co to má bejt? Tak sakra co to má bejt??!!“ Vrhl se na něj, kopal do něj. Když se zkroutil do klubíčka a naříkal, posměšně na něj flusl. „Vyřídíme si to pozdějc.“ a odešli.
Ležel na zemi, na studených dlažebních kostkách a tak moc chtěl, aby to přestalo. Aby tam mohl ležet do konce světa. Zvedl se. Věděl, že kdyby ho někdo viděl, ptal by se. A i kdyby nic neřekl, schytal by to mnohem víc. Snažil se potlačit bolestné sykání a vešel do školy přesně se zvoněním. Zase přijde pozdě...
„Horáček! Tak zase pozdě!“ zahřměl učitel, když se snažil vplížit do třídy. Smutně přikývl a zapadl do své lavice. Vyndal si věci, ale ani nenapsal do sešitu datum. Zíral na tabuli, na kterou učitel něco psal, naprosto skelným pohledem. V hlavě měl jak po vichřici. Vše vymeteno, poslední zbytky zdravého rozumu zlomeny. Toužil jen po konci. Po konci všeho.
Přežil do velké přestávky. Vyvlekl se na chodbu. Tam už ho čapli a táhli na záchody. Byl už smířený. Stoupl si se sklopenou hlavou a nechal do sebe kopat. Poslouchal urážky toho nejtvrdšího kalibru. Nevnímal. Nevnímal urážky ani kopance a pěsti. Nechal do sebe tlouct a pomalu stékat své slzy po tvářích. Zazvonilo. Ležel na zemi. Nedokázal se donutit zvednout. Určitě ho svalovec omluví. „Udělalo se mu zle, po vyučování mu donesu jeho věci domů.“ A navíc bude zase za svatého. Věděl, že o přestávce to schytá znovu. Za to, že dělá problémy. Že nešel do hodiny. Utěšoval se tím, že deset minut je kratší než dvacet. To vydrží. On už přece vydrží všechno. Temno před očima mu mizelo. Začal vnímat prostor. Pokusil se posadit. Hlava se mu zatočila, znovu si lehl. Pomalu to zkoušel znovu. Bylo to lepší. Chvíli zůstal sedět, pak se přidržujíc umyvadla postavil. Nohy se mu podlamovali, před očima se mu znovu zatmělo, v celém těle mu pulzovala bolest. Jeho mysl byla ale jako zázrakem čistá. Už věděl, jak to skončit. Věděl, že už bude po všem. Už ho nikdy nestlučou. To mu dodávalo sílu sejít shody a opustit školu. Šel za město. Několikrát se posadil na lavičku a odpočíval. Vždy ale pokračoval. Konečně minul ceduli označující konec města. Tam na kopci, tam to vše skončí. Jednou provždy. Cesta pro něj byla namáhavá. Asi kilometr do kopce šel skoro půl hodiny. Konečně. Konečně byl na dosah řešení. Vytáhl z kapsy mobil a napsal rodičům. „Měl jsem vám rád.“ Pak mobil vypl a začal přelézat zábradlí mostu.