I´m real! Only for you.

Prší. Studené kapky těžce dopadají na povadlé listy stromů. Šumění doráží na kolemjdoucí.
Tichý nesouhlas lidí a šumící radost přírody. Po vlhkých dlažkách capkají střevíce v neměnném rytmu věčného času, drobné ruce svírají deštník zmítaný větrem. Oči zoufale pomrkávají, aby setřásly dotěrné kapičky zatoulané, sražené náporem vzdušného víru. Ulice hrozivě šedá se úzkostlivě zmenšuje až domy vytváří v rozjitřené fantazii zuby hrozivé tlamy velkoměsta.
Příroda se raduje, slastně šumí, ale na mě padá tíživý strach - neznám cestu. Nekonečné ulice se táhnou do všech stran, není tu nikdo, kdo by poradil. Jako by byl magnet natočený špatnou stranou, všichni míří rychlým krokem pryč. Mokrá sklíčka brýlí mi zkreslují svět do šedavých šmouh malířova nepovedeného obrazu. Promočené kalhoty mi pleskají o nohy.
Nepromokavá bunda se zdá být poražena. čepice pod tíhou vody už dávno nechrání teď zplihlé hnědé vlasy. Podle mapy tu má být někde zastávka autobusu nebo tramvaje, ale snad mé kroky zavítaly do špatné ulice. Místo přístřešku na zastávce teď stojím pod okapávajícími větvemi staré vrby.
V parku, který už dávno zapomněl, jak zní dětský
smích slunných dnů.
Mé unavené nohy si jen těžce a znechuceně uvědomují problém mokré lavičky. Navlhlá, ale naštěstí téměř neponičená šalinkarta je má poslední šance, proto je ukrytá naspodu tašky.
Prázdninová cesta na tábor už není natolik snadná, jak se zdála při plánování v suchém pokoji.
Jen přečkat ten déšť, jen vydržet! Pak už to bude dobrý.
Tábor však už nestihnu, jízdenka na vlak mi už neposlouží.

----

Vítr zesiluje, tiché skučení okřídlené strachem vráží do stromů. Svět se rozplývá v křišťálových slzách, nekonečné prameny barev se slévají v jediný šedý obraz. Už nevnímám zimu ani déšť. Ve snu se rozsvěcuje slunce. Jako obří žárovka......... otvírá dveře do léta, do toho pravého léta...
Stromy už nemají zplihlé větve. Vesele, až s jakýmsi bláznovstvím, je natahují k zlatému kotouči. Ptáci krouží a vytváří na nebi notové osnovy. Mraky jako noty hrají klidnou harmonickou píseň beze slov...

----

To je konec? Teplé vlnobití světla mi doráží
na víčka. Nemám však sílu je otevřít.
Zvenčí přichází nějaké zvuky, nevnímám je.
Jsou příliš zmatené a vůbec se nepodobají těm z mraků. Nejlepší by bylo vrátit se tam. Už by nic nebolelo.
Jen zadržet dech...
Nejde to. Pouto se životem je stále dost silné.
Ale co se vůbec stalo? Myšlenky se mi rozprchnou dřív, než je stačím uchopit a jen jim letmo "pohlédnout do očí". Někdo nade mnou mluví, nerozumím jim.
To už ale nevadí. Je tu tma, nekonečná tma. Tuším v ní světlo, ale to nepřichází. Schovává se a někde se mi směje pisklavým smíchem, který řeže. A pak už nic.