Koprová omáčka s knedlíkem

Normální člověk by se nad tím ani nezamýšlel, ale ona ano. Byla to obyčejná holka. Pubertu měla už dávno za sebou, i když rodiče jí to moc nebrali. Čas od času vybuchla, ale to přece hned nemusí být projev puberty, že? Mimo to měla velké výkyvy nálad. Samozřejmě taky puberta, říkali rodiče. Jen ona tušila, že se děje něco mnohem hlubšího. Nemohla spát, zdály se jí zlé sny, hubla, nemohla se soustředit na určité věci a navíc jak později zjistila, trpěla depresí, úzkostí a měla sklony k sebevraždě. To už puberta nebyla. Byla to diagnóza.
Chodila do školy, měla kamarády, ale jednoho dne se to nějak vymklo z její kontroly a předávkovala se. Chtěla umřít. Chtěla navěky pryč. Pryč z toho proradného města od lidí, kteří jsou tak… hloupí. Vymýšlejí si na druhé jen samou špínu. Nenáviděla své okolí. Ne rodinu – tu milovala a byla za ni vděčná, ale lidi, kteří byli až moc aktivní a ostatním vyprávěli věci, které byli jen vyfantazírované.
Po předávkování byla přesunuta do psychiatrické léčebny. Poznala tam lidi, kteří jí zůstali navždy (teda až do smrti) zachováni v srdíčku. Zvykla si tam tak, že při odjezdu plakala. Nechtěla pryč. Bavilo jí to tam, nechtěla zpátky do reality.

O pár měsíců později takhle seděla nad knížkou a vzpomínala na léčebnu. Dala ji mnoho zkušeností do života. Doufala v povolání psycholožky, ale bála se, že ji z takovou minulostí na školu nevezmou.
Večer si udělala koupel s bublinkami, které měla moc ráda a poté zalehla do postele. Zdál se jí sen. Teď abyste to pochopili, byl o jídle. Koprovou omáčku měla ráda jen z bramborem, ale sen byl o tom, jak si dala koprovou omáčku s knedlíkem a jak jí to moc chutnalo.
Ráno se vzbudila a přemýšlela o tom. Je normální aby se depresivní holce zdál takový přihlouplý sen? Nebo je snad už v pořádku, napadlo ji? Nevěděla a tak moc nad tím přemýšlela, že si ani nevšimla kolik je hodin. Měla půl hodiny zpoždění ke svému bratrovi. Měl jí totiž odvézt do vedlejšího města, musela k lékaři.
Rychle se oblékla, dodala trochu barvy své pleti a vyrazila z bytu. Rodiče nebyli doma a bratr byl už dospělý, nežil s nimi. Michal jí měl čekat na autobusové zastávce přesně v devět hodin. Teď bylo půl desáté a pár minut. Seběhla ze schodů – bydlela ve čtvrtém patře a otevřela domovní dveře. Zjistila, že je mnohem tepleji, než si myslela. Sluníčko mělo celé nebe jen pro sebe.
Cesta nebyla dlouhá, ale problém byl v tom, že byla do kopce, takže to přece jen naší hrdince trvalo. Ještě pár minut a jsem tam, říkala si.
Když konečně uviděla zastávku, rozhlédla se po parkovišti a hledala Michalovo auto. Byla to starší Škoda Felície. Když jí spatřila, vyrazil jí na tváři úsměv. Šla k autu.
Udělala pár kroků a najednou se zarazila, něco jí říkalo, ať jde pryč. Ať jde zpátky domů, jenže.. Michal na ní už mával z okénka a vypadal docela rozčíleně. Obzvlášť, když tam jen tak postávala.
Za chvilku jí ty intuitivní představy opustily a ona spokojeně nasedla k bratrovi do auta.

A jak to asi bylo dál? Co myslíte?
Máte rádi koprovou omáčku společně s knedlíkem?
Ona ne.. Byl to jen sen, ale intuice jí nikdy nezklamala. Víte, co tím myslím?
Jak tak jeli po jedné vedlejší cestě, přímo proti nim si to razil kamion pěkně vysokou rychlostí. Vypadalo to, že ten chlápek snad spí. Michalova Felície nestihla odbočit a skončila přímo v kamionu.
Koprová omáčka se roztekla a knedlíky oschly.
Michal a ona zemřeli. Oba dva podlehli těžkým zraněním způsobené prudkým nárazem do kamionu. Pohřeb měli ve stejný den a pro jejich rodinu to byla neuvěřitelná tragédie a ztráta.