Somewhere out of this world - Green rain

Kluk dopil čaj a chlapec stůl zase uklidil do své kapsy. Kluk se po mátovém čaji a citrónových sušenkách cítil najednou lépe. Skoro svěží. Vykročil odhodlaně kupředu, i když pořádně netušil kam jde a proč. Ale šel dál. Protože měl pocit, že tak je to dobře. Slunce na obloze pomalu přešlo z červené na divně hnědou s nádechem do zelena. Citelně se ochladilo.
„Bude pršet...“ poznamenal zamyšleně chlapec. Vítr se ještě více opřel do písku a nutil cestovatele přivírat oči, aby je ochránili. Přišlo to najednou a nečekaně. Chlapec uchopil kluka za rámě a táhl ho někam stranou. Kluk skoro neviděl před sebe. Bylo to jako ocitnout se v obrovské, pichlavé, cukrové vatě. Písek kolem nich se spojil do velkého, bodavého mračna a obklopil je naprosto dokonale. Kluk si předloktím kryl oči a druhou rukou se křečovitě tisknul k chlapci. Tahle nejistota ho ničila. Měl strach kam jdou, kam směřují, co se jim stane a zda vůbec přežijí. Cítil písek pod oblečením, ve vlasech, v uších, mezi zuby, v botách, ve spodním prádle, dokonce i za nehty. Chlapec mu něco říkal, ale přes řev větru a písku ho neslyšel. Viděl jen matně, jak chlapec němě otvírá ústa. Přitiskl se k němu ještě blíž a vlastními zády mu chránil tvář, nahrbil se a sklonil se k němu.
„Tady stojí... Musíme.. Tam budeme..“ zachycoval útržky z chlapcova křiku. Zahleděl se tím směrem, kam ukazoval křivý, štíhlý prst chlapcův. Stál tam nepatrný, tmavý stín. Dům? Mohl to být dům? Uchopil chlapce za ruku a vláčel ho za sebou tím směrem. Možná jsou zachránění. Ano, byl to dům... Ne, možná ne. Ale určitě to byla světlá stěna s tmavými dveřmi. Nestihl si všimnout, jak vypadají. Jen věděl jistě, že klika byla studená a kulatá. Zoufale s ní zacloumal, otočil a propadnul skrze dveře do uklizeného ticha. Padl tváří do písku, mírně vlažného a lepivého, cítil, jak mu chlapec padl na bok. Vítr za dveřmi řval a zlobil se, skučel a nadával.
„Zavřete dveře, ničíte mi tu rovnováhu.“ vyzval je vyrovnaně klidný, hluboký hlas. Chlapec se zvedl a celým tělem se musel zapřít do dveří, aby je zavřel. Kluk se namáhavě posadil a rukou si stíral písek z tváře.
„Podívej, začalo to...“ upozornil ho chlapec a kluk se otočil. Chlapec stál u okna vedle dveří a hleděl ven. Tam v pustině se všechno uklidnilo. Kluk neodolal a musel se zvednout a podívat se zblízka. za oknem se rozezněla hudba. Tichá, hravá, trochu jako housle, trochu jako harfa, brnkavá, jásavá a přece nepopsatelná. Žádný nástroj nezněl jako tohle a přece to odpovídalo zvuku prstů bloudících po natažených strunách... Obloha naprosto ztmavla, napřed do šeda a pak do dokonale černé, sametové tmy, která vše zahalila jako závoj. Na nebi nepřesvědčivě blikalo stříbřitě tyrkysové oko slunce. A nebe se rozestoupilo a z ještě tmavší černi za tímhle nebem začaly padal malé, zelené předměty. Slunce zjedovatělo do nepříjemně zelené, zářivé, hudba začala být ječivě trhaná, vysoká a neuvěřitelně rychlá. Kluk tam stál s otevřenou pusou a ani si neuvědomil, že má obě dlaně položené na ramenou chlapce, prsty zaťaté do jeho kůže a masa a kostí. Bylo to neuvěřitelné, nepopsatelné, nedocenitelné. Opojné. Jako hypnotizovaný zíral do slunce a nechával se strhnout hudbou. Kdyby něco neplesklo o sklo okna. Žabák. Malý, zelený skokan se žlutým kreslením a žluté pískovýma, korálkovýma očima. Opřeně hleděl klukovi do očí, kvaknul, ťapnul po skle do rytmu hudby a najednou roztál a stekl po okně, zbyla po něm jen duhová, slizká stopa. Chlapec mu položil dlaň na dlaň. Po nebi se roztáhla kruhová duha v zelené škále barev až k bílé.
„Žáby? Žáby?“ vydechnul ohromeně kluk.
„Pakáž! Dělají fleky na skle. Vedení už jim říkalo, ať neprší, že dělají nepořádek, ale ony si nedají říct. A prší. Ale ta duha je prostě nádherná. Když už nic jiného, mají vkus...“
„Vkus..“ opakoval kluk.
„Trénují to hned od té doby, co se narodí. Trvá jim dva roky, než správně zvládnou skok z oblohy. Pak jednou skočí a umřou. Idiotky..“ pokrčil chlapec rameny.
„Umřou...“
„Tvůj přítel je retardovaný?“ zajímal se hlas...