Poslední Slůvka

Horké slzy vysokého, hnědovlasého muže se vpíjely to bělostné látky drahé košile. Na od pláče zrudlou tvář mu dopadaly kapky deště. Promočený plášť jej jen stěží chránil před chladem. V tenkých ústech svíral cigaretu, jako by doufal, že její dým ho ochrání před světem. Měl pocit, že se mu celý život hroutí. Pomýšlel na sebevraždu.

Nebyl tam. Nevěděl o tom. Nikdo mu už nic neříkal. Cítil se ztracený, nepotřebný… jako by nikomu nestál za prosté zavolání. Kloubil se v něm pocit ublíženosti a zrady se smutkem a žalem, který zobrazovaly jeho oči.

Opřel se o sloup a sesunul se na zem. Nevnímal pohoršené pohledy lidí, kteří kolem něj procházeli. Bylo mu to jedno. Schoulil se do klubíčka a začal vzlykat. Nahlas. Aby všichni viděli jeho žal. Bolest, kterou nemohl utišit. Rána byla čerstvá, hluboká. Osobně nedoufal, že se někdy zahojí a pokud ano…. Zůstane po ní široká, hluboká jizva, která mu zoškliví duši a zaživa vyrve srdce z těla.

Necítil, jak mu nedopalek cigarety propálil rukávy. Cítil se tak nějak bezprizorně, jako by vše na čem mu záleželo nedávalo smysl. Jeho touhy a potřeby ustupovaly do pozadí. Byla tu jen bolest, ochromující mu smysly. Nic jiného necítil. Teď už ne.

Věděl, že tento den si zapamatuje do konce svého života. Bude černou tečkou na dosud bělostném rouchu jeho svědomí, špínou, která by se měla odplavit, ale také tou, na kterou nechtěl zapomenout. Zbude po ní jen tmavší skvrnka. Snad. Časem.

V zatnuté dlani držel pomačkanou zprávu o jeho smrti. Došla mu dnes ráno spolu s věcmi, které mu ve své závěti odkázal. Netušil, jak přes vlnu slz, které se mu valili po tváři a tekly rychleji než Niagary, dokázal vyluštit úhledné, do leva skloněné písmo. Neobvyklé a tak krásné. Plné zurčivých vzpomínek, které mu vybuchovali před očima jako černý ohňostroj na krvavém pozadí.

Bolel ho každý pohyb, každá částička těla, když se skláněl, aby rozbalil obyčejnou krabici zalepenou průhlednou lepící páskou. Všechno, co v ní viděl, ho bolelo víc než jeho parte s motýli, které mu dorazilo tak pozdě.

Kam zmizela jeho touha po životě? Po upírství? Po naději? Chtěl se smát, žít s těmi, které miloval. Kam jen to zmizelo? Ztratilo se to s mávnutím jeho motýlích křídel? S jeho pohledem, který již nikdy neuvidí? S jeho tělem, spáleným na popel? Kdo ví?

Vzpomínkami se zastavil u jediné noci, krásné noci, plné vášně a milování. Poslední. To ráno od nich odešel. Nechtěl tam být ale přesto ho to tam táhlo. Táhlo ho to k němu. K jeho snům… vlajícím vlasům a tvrdým úderům do bubnů. Chtěl stále vídat jeho tvář orosenou potem a úsměv rozehřívající jeho život.

Co jsem udělal? Zlomil jsem mu srdce? Proto mě opustil? Proto opustil nás? ptal se sama sebe, ale odpověď stále nenalézal. Nikdy ji nenajde. To ví.

Každá věc, každá malinká vzpomínka v jeho bytě a pohled na krabici ve svém náručí mu trhali jeho život na kousky a rozhazovali je po celé zeměkouli.

Nemohl zemřít. To věděl, protože… dokud tu bude on, Mana, Yu~ki, Kozi, Klaha a všichni, kteří ho znali a milovali, bude tu i on. Bude žít dál. Navěky v jejich srdcích.

V myšlenkách se ještě jednou vrátil k objemnému dopisu psaném ptačím perem a inkoustem. Vzpomněl na poslední větu a rozbrečel se ještě víc.

Poslední věta zněla: "Miluji Tě, Gackte."