Princ ze země Vod

Zaujal mě už ve chvíli, kdy jsem ho uviděl na té větvi…. Na stromě. Stát… tak hrdě, sebejistě. Upoutal mé oči, se svou maskou…. Toužil jsem vědět, jak vypadá pod ní…. Chtěl jsem to vědět. Ta touha byla tak silná, že jsem cítil, že bez toho, aniž bych spatřil jeho tvář, nepřežiji.

Jeho hlas mě spoutal. Chtěl jsem ho poslouchat neustále. Byl sametový, teplý…. Připomínal mi čokoládu…. Byl jiný, tak… tak okouzlující. Vzal mi dech.

Dlouhé, hnědé prameny vlasů mu lemovaly tvář… a i-když jsem ji nemohl vidět, podvědomě jsem tušil, že musí být půvabná…. Doufal jsem, že je půvabná…. Pleť, že je sametová jako hlas a tělo… pevné a pružné… ladné stejně jako jeho pohyby.

Vyrazil my dech… podlehl jsem mu………….

A pak… tam… v lese….

Jeho tvář, jeho oči…. Postava ovinutá Kimonem. Jemná, přesto pevná dlaň svírající košík. Měkká ústa, tak růžová, tak smyslná, tak…. žádoucí. Lačnící po políbení. Jemném doteku jiných rtů.

Jeho tělo tak hřálo. Jakoby plálo v horečce. Jeho nevinné oči. Dívaly se na mě s touhou, nevyřčenou otázkou… která měla být v příští chvíli zodpovězena. Beze slov, marných pohybů rtů… chvění hlasivek. Činy.

Rukou mi zajel do vlasů. Sundal mi čelenku a zadíval se na moji tvář. Vlasy mi zplihle spadly do tváře. Uhladil mi je a usmál se. Stále sledoval moji tvář. Mě… mám dojem, že jsem pod tím pohledem rudnul. Pomalu….

Prsty přejel něžně po mé tváři. Jeho dotek za sebou zanechával horkou stopu. Díval jsem se do jeho očí, ztmavlých touhou, a on se díval do těch mích. Hnědý pohled se vpíjel do modrého, opatrně, lehce… jako by se bál, že neopatrným pohybem všechno zkazí. Vnímal jsem jeho jemnou vůni. Až teď si ji uvědomuji… vanilka. Tak krásná a podmanivá. Smyslná jako jeho rty, lesknoucí se ve vycházejícím slunci.

Položil mě do trávy a jeho vlasy pohladili mou tvář. Vysvobodil jsem je z účesu a nechal jsem je spadnout… na své tělo.

Tenké prsty se zeleně nalakovanými nehty se zmocnily zapínání mé kombinézy. Ukazováček a palec uchopily jezdce a začali ji pomalu rozepínat. Vím to přesně proto, že jsem to viděl. Uchváceně jsem sledoval každý jeho pohyb… když mi stáhl z ramen horní díl mého úboru a pohladil hebkou rukou mé rameno a krk… když zajel pod tričko.

Nakonec ze mě stáhl kalhoty…..

Dlaní ruky putoval od paty přes kolena po noze nahoru, než se zastavil těsně u mích slabin. Těžce sem dýchal.

Pomalu… jakoby váhavě jsem mu pomáhal z kimona. Jemná látka mi proklouzávala mezi prsty, hladila jejich bříška. Svou měkkostí se nedávala srovnat s jakoukoli tkaninou, kterou jsem kdy držel v rukách.

Jemně se pousmál a políbil mě na špičku nosu. Jemně… jako dotyk motýlích křídel. Jeho prsty znovu pohladily mou tvář.

Převalil se na mé polonahé tělo a začal mě líbat. Na krk… na ústa… na víčka. Všude, kam dosáhl. Vášnivě mapoval svými polibky mou hruď. Spodní prádlo mi začalo být poněkud těsné.

Posadil jsem se a stáhl z něj zbytek kimona. Povalil jsem ho na záda na látku. Chtěl jsem ho. Toužil jsem po něm. Byl tak nádherný.

Jeho kůže byla ještě hebčí, než jsem si vysnil ve svých snech. Cítil jsem pod ní pevné svaly a přesto jeho postava byla spíš dívčí, než chlapecká. Tak křehká… opatrně jsem mu přejel po hrudi. Bál jsem se… abych mu neublížil. Jako by hrozilo, že se mi rozláme na kousíčky, pokud budu příliš tlačit.

Pokožka jeho těla nebyla snědá. Zřejmě netrávil mnoho času na slunci. Připomínala mi porcelán… bílí alabastr.

Obtočil mi paže kolem krku a přitáhl si mě blíž. Neudržel jsem váhu a spadl jsem přímo na něj. Ze rtů se mu vydral spokojený vzdech.

Položil si mě mezi stehna a začal mě líbat. Jeho ruce mě hladily po zádech. Otíral jsem se o jeho klín a své polibky přesunul níž… Rukama jsem bloudil po jeho těle.

Zvrátil hlavu a zasténal. Líbal jsem odhalenou kůži jeho krku, cítil jsem z něj jemnou vůni vanilky. Jeho tep i dech byl zrychlený. Stejně tak, jako můj.

Vzal jsem do dlaně jeden pramen jeho dlouhých čokoládových vlasů a přivoněl si. Na tu vůni nezapomenu do konce svých dní.

Usmál se… tak nevinně… a prohrábl mi neposedné, slámově zbarvené vlasy. Teď, když je nedržela čelenka, spadaly mi skoro až k ramenům.

Nadzvedl se na loktech a zadíval se mi do očí. Chvíli jsem nechápal, o co mu jde.

Náhle jsem ucítil jednu z jeho dlaní, jak bloudí po mých zádech, zajíždí pod okraj mích tmavě modrých trenek a stahuje je dolů. Zrudl jsem a stáhl jsem si je z nohou. Haku je uchopil do ruky a odhodil je k zbytku mého oblečení.

Ucítil jsem, jak se sevření nohou kolem mého trupu uvolňuje.

Haku se spokojeně položil na záda a položil si hlavu na mou ruku, tu, o kterou jsem se opíral. Jeho oči mi říkaly, ať už to dál neprotahuji.

Rukama jsem nadzvedl jeho zadek a začal jsem do něj pronikat. Opět zaklonil hlavu. Pevně sevřel rty. Jeho nehty se mi zaryly do kůže na zádech.

Když jsem v něm byl celý, zastavil jsem. Setřel jsem mu slzy z tváře a políbil jsem ho. Počkal jsem, než se jeho dech zpomalí… alespoň trošku. Nevím, jak dlouho jsme jen tak leželi, vím jen, že se mi to líbilo. Líbilo se mi sevření jeho paží. Doteky jeho rtů. Horký dech na své tváři. Nechápal jsem proč… možná ale odpověď na onu otázku znám.

Čekal jsem, než si řekne o víc. Už jsem to chtěl vzdát… jen si vedle něj lehnout, dívat se na jeho tvář a proklínat každou minutu, která uběhne v jeho objetí. Chtěl jsem takhle zůstat na věky.

Políbil mě na ústa a nadzvedl pánev. A znovu. Začal jsem se v něm pohybovat v rytmu jeho boků. Dráždivě mě kousal do ucha, zatím co jsem přirážel. Bylo to neuvěřitelně vzrušující.

Ztrácel jsem nad sebou kontrolu. Dávno před tím, než jsem do něj vyvrcholil jsem přestal vnímat jeho laskání.

Zhroutil jsem se na jeho tělo. Chvíli mě tak nechal ležet, než se zpod mě vyvlékl a lehl si vedle. Opřel se na loktu a se spokojeným úsměvem na tváři hladil křivku mích boků.

Přimhouřil jsem oči a překulil se na záda. Jeho sem stáhl sebou. Rozesmál se.

Žádná slova nedokáží popsat ten pocit, když jsem ho, ještě zpola omámený, slyšel se smát. Bylo to něco neuvěřitelného. Krásného.

Se svými zrudlými tvářemi, tmavýma očima a rozcuchanými vlasy byl stokrát krásnější než Sakura… než jakákoli dívka nebo chlapec, jakého kdy viděl.

Nevím, kdy přesně jsem se do něj zamiloval. Jestli v tu chvíli, nebo mnohem dřív… když jsem ho viděl na tom stromě.

Znovu mě políbil a chvíli vedle mě jen tak ležel. Zavřel oči a stulil se mi do náručí, jako malé štěně toužící po pohlazení.

Byl to nejkrásnější okamžik v mém dosavadním životě, zároveň ale, byl i nejsmutnější. Tak se na to alespoň dívám teď, když se ohlížím několik týdnů zpátky.

Od onoho osudného střetu na mostě uběhli už tři týdny a já stále nemohu klidně spát. Pronásledují mě noční můry. Jedna krásnější než druhá, přesto bolí.

Stále toužím se ho dotknout, políbit ho… říct mu, že ho miluji.

Mohl bych mu to opakovat snad tisíckrát a nikdy by mě to neomrzelo. Toužil bych ta slůvka slyšet z jeho úst, slyšet jeho hlas. Za možnost vidět jeho úsměv bych se vzdal svého snu.

Slibuji, Haku… nikdy na tebe nezapomenu. Budeš stále v mém srdci jako nádherná vzpomínka na lásku… lásku, která přestože neměla budoucnost, držela mě při životě celých těch 21 dní. A bude mě držet i dál.

Nikdo mi tě nenahradí. Neustále budu vzpomínat… pokaždé, když se podívám do zrcadla, uvidím tě tam. Tak jako teď.

Vlasy mi padají na ramena…. Nemám tu sílu jít se ostříhat… nemám sebemenší chuť stáhnout si je čelenkou a nagelovat si je nahoru do bodlin. Pamatuješ, co jsi mi řekl? Já ano. Ptal ses mě…. Proč nenosím vlasy rozpuštěné kolem obličeje. Řekl jsi, že mi to sluší víc. Že takhle jsem krásný.

Teď stojím a váhám. Co mám udělat? Mám tě poslechnout?

Ach, Haku…. Stýská se mi. Chtěl bych chvíli postát nad tvým hrobem. Třeba i klečet… a plakat.

Nebylo mi to dopřáno. Vždyť… kdo by plakal nad hrobem nepřítele?

A přitom to bylo to jediné, po čem jsem toužil.

Nechám si je rozpuštěné… alespoň pro jednou. Budou připomínkou tebe a tvé krásy. Tebe a toho, co jsem k tobě cítil.
Miluji Tě… Haku….