Dotek dlaní

Tma, jen tma všude kolem ní. Zamknutá v místnosti vlastním strachem, malovala obrázky do vzduchu, prstem namočeným v slzách. Pomaloučku stékaly po jejích horkých tvářích. Měla horečky už týdny. Už tolik kouzel na ní zkoušeli, tolik zaříkávadel, nic nepomáhalo. Zoufalství naplňovala srdce všech kolem.
Princezny nemají dovoleno zemřít, i kdyby chtěly, ani ty v pohádkách.
Slýchala hlas, každou noc, každou bolestivou noc, kdy ji něco trhalo zevnitř, i když byla v pořádku.

„Pojď za mnou, maličká.“

Už nedokázala rozeznávat realitu od snů, andělé, kteří nebyli, jí tiše šeptali slova útěchy. Plakala skrze smích, škrábala se do krve, míchala ji se slzami a přenášela na papír tak ladně, jak jen chvějící se ruka může. Už nevnímala nic, co jí blízcí lidé říkali, nechápala je. Nevěděla, proč by chápat měla.

Pořád stejný hlas…

„Pojď za mnou, maličká..“

Jednou v noci uviděla zvláštní stín na stěně, na zádech měl něco jiného, nelidského. Tolik ji to lákalo. Vstala z postele, tak vysílená, až padala, klepala se…nedočkavostí. Začala hladit ten stín, jemně, něžně, jak jen dokázala. Pod jejími dotyky se pomalu zhmotňoval, až před ni spadl na zem se řasami pokrytými rosou, slanou rosou. Nepřestávala hladit jeho tělo přes potrhané šedé šaty. Zacuchané hnědé vlasy mu jemně splývaly přes obličej. Nesměle se na ni podíval zelenýma očima. Vypadaly tak…nedokázala popsat jak. Prostě takové byly.
Pokusil se vstát, nepomohla mu. Nechtěla, aby vstal, měl být takhle.

„Tolik nocí jsem volal Tvoji duši, Tvoje oči, Tvoje srdce. Porozuměla jsi až dnes, i když to nevíš. Jsem tady už tolik let, neptej se, kdo jsem, pochopíš sama. V téhle zdi čekám, až…
To, čemu říkají nemoc, kletba, šílenství, to je poznání, poznání, kterého nikdy nedosáhnou, poznání, které tento svět nepochopí, protože chápat nechce, příliš to bolí. Je stvořen pro ně, ne pro Tebe. Pojď se mnou...“

Věřila mu, nevěděla proč a nezajímalo ji to, prostě chtěla věřit. Tentokrát mu pomohla vstát.
Chytil ji za ruku a zašeptal jí přímo do srdce, ať zavře oči. Cítila chlad, vítr ji studil po celém těle, oddala se mu a nechala sebou cloumat sem a tam. Tisk zesílil, když udělali první krok, společný. Nakonec v objetí roztáhli křídla a letěli.

…Pírka pomalu odlétávala z jejích zad, až nezbylo téměř nic. Všude kolem ní šedý roj a úsměv na jeho tváři, když její slzy zalévaly zem. Opět zavřela oči a klesala dolů, smířená. Další křídla se rozvířila ve vzduchu. Opět ucítila jemný stisk a…pochopila…