Brother vs. Brother

Nenáviděl jsem ho a on nenáviděl mě.
Ta nenávist byla zakořeněná hluboko v nás… v našich duších, v našich srdcích. Naše sny, naše přání…. Všechno bylo ovlivňováno touhou po smrti toho druhého.
Ach… je to tak dávno, co jsem se díval do jeho štěněčích očí a nacházel v nich lásku a přátelství. Byl tenkrát ještě tak mladý, tak nevinný… neposkvrněný realitou života, když se jeho srdce zatvrdilo a všechen cit, který tam byl jen pro mě, se proměnil ve spalující nenávist a já si musel uvědomit, že se ke mně po nocích už nikdy nestulí a se svou hravou důvěrou mi nezaboří prstíky do černých vlasů. Bolelo to, ale byl jsem s tím smířený. Nic jiného mi ani nezbývalo.
Sasuke…. Dívám se jak pokojně ležíš a spíš. Fascinuje mě, jak krabatíš čelo - mezi obočím se ti dělá tak půvabná vráska, že bych pro ni i zabíjel, jen aby mi patřila.
Stejně jako tvoje tělo dnes v noci. Aby tu pro mě byla a já ji mohl pohladit bříšky prstů. Zkoumat její strukturu tak, jako jsem dnes polibky mapoval tvé dětské tělo. Tak hebké, tak nevinné… a já je o tu nevinnost připravil.
Nedovolil bych přece, aby tě měl někdo dřív než já! Ani Sakura, ani Orochimaru. Nikdo si nesmí dovolit na tebe sáhnout… políbit tě. A já moc dobře vím, že to také nikomu nedovolíš. Né po dnešku, né po této krásné podzimní noci. Vím, že tímto činem jsem se nesmazatelně zapsal do tvého srdce.
Pro jednou jsem zapomněl na všechno. Na to kdo jsem, co jsem udělal. Schoval jsem svou temnou stránku hluboko do svého nitra a nechal jsem se unášet tvými doteky a polibky. Tak nezkušenými, nejistými a přesto byli jemnější než cokoli, co jsem kdy poznal.
Sasuke…. Přejíždím dlaní po linii tvého boku. Lehce sebou zavrtíš a povzdechneš si, jako když jsi byl malý. Bože… jsi tak půvabný. Víš to vůbec? Vnímáš ty obdivné pohledy ostatních dívek a chlapců?
Ne. Já vím, že ne. Jsou ti ukradení. Tvá touha se omezila jen na jedinou věc - mou smrt. Ale co teď, ototo? Stále mě budeš chtít zabít? Já vím, že ano. Jsi tvrdohlavý jako naše matka. Křičela, když jsem ji zabíjel. Prosila o smilování. Chtěla, abych tě nechal žít. Hloupá nána! Copak bych zabíjel něco tak krásného jako ty, Sasuke?
Když jsem si tě bral, sténal jsi moje jméno. Kousal jsi mě, škrábal jsi mě a já se s tebou miloval. Líbilo se ti to, ano, já to vím. Na mě tvé triky nepůsobí, ototo.
Chtěl bys ještě. Nespíš. Čekáš, co udělám. Chtěl bych tě políbit a pak jít spát a k ránu… si to možná zopakovat.
Přitáhnu si tě k tělu a políbím tě na rty. Lehce do nich zasténáš rozkoší a já si tě uvelebým do náruče. Zavřu oči a obejmu tě svými pažemi. A půjdu spát.
Co bude ráno… co bude další týden, to je mi jedno.
Vím, že se své pomsty nevzdáš. Ani já se ti nehodlám vzdát bez boje, ale přísahám ti, Uchiho Sasuke…. Že až se spolu setkáme v boji…. Budu to já, kdo padne.

***

Zabil jsem je kvůli Tobě. Ty to nechápeš. Ty to nevíš. Celý můj život je jako mořská vlna. Klesá a stoupá. V těch výšinách se ztrácím. Ztrácím se ve Tvých očích.
Ach… Chybíš mi, Sasuke!
Rád bych odčinil to, co jsem spáchal, rád bych smazal nenávist ze tvých očí. Nemohu. Minulost je neměnná. Minulost je něco, co tě provází dnem a nocí, je jako svědomí. Plíží se na okraji tvého vědomí a zabodává do tvého mozku tisíce žhavých jehel.
Občas se ptám, kdo vlastně jsem. Kdo jsem, Sasuke? Oběť nebo vrah?
Bratře. Bratříčku…. Nikdy se to nedozvíš. Nemůžeš. Musím tě před tím vším ochránit. Abys mě mohl zabít bez výčitek, bez obviňování sebe samého, že to všechno mohlo být jinak.
Jsem zrádce. Obyčejný podvodník, který vlastní vinou ztratil to, na čem mu nejvíce záleželo.
Sasuke…. Je to tak těžké. Odpustit. Odpustit sám sobě.
Nežádám po tobě abys mi prominul. Nechci to. Nestojím o soucit ve Tvých černých očí. Já si ho nezasloužím.To co jsem udělal jsem udělal s plným vědomím následků, s plným vědomím tvé nenávisti.
Pověz, Sasuke. Proč?
Proč ta noc?
Přišel jsi ke mně a do vlasů ti padal déšť, stékal ti po souměrné tváři stejně bledé, jako moje. Doufal jsem, že mě jdeš zabít. Každým svým pórem jsem si to přál. Já nežil, celé ty roky jsem přežíval. Smrt by byla pro mě vysvobození. Tenkrát.
Změnil jsi mě, Sasuke. Víš to vůbec? Dal jsi mi důvod žít. Důvod proč hledět slunci do tváře a nepočítat každou minutu, každou vteřinu svého života.
Zamiloval jsem se. Šíleně, bláznivě, nicméně… jsem v tom až po uši. Jakkoli to bylo nesmyslné, jakkoli se to vzpíralo zákonům přírody….
Proč tedy, Sasuke? Proč jsi tenkráte přišel? Chtěl jsi mě ponížit? Zmlátit mě? Zabít? Nebo jsi už dávno věděl, co se stane?
Riskoval jsi. Tolik jsi riskoval, když jsi mu utekl - za mnou. Proč, Sasuke? Miluješ mě snad? Ne… co to plácám… ach…
Tak mi kruci někdo odpovězte!
Nikdo nic neříká. Mlčíte.
Přišel jsi a měl jsi strach. Ne ze mě, ne ze tmy. Z něj. Požádal jsi mě, abych tě tu nechal přes noc. Tak moc ses bál. Tak moc ses ponížil. Viděl jsem ti to na očích, jak jsi v tu chvíli odporný sám sobě.
Pustil jsem tě dál. Nevím proč, snad… možná sem chtěl vědět… co bude dál. Přišel jsis obhlédnout skrýš svého nepřítele? Věděl jsi o mě tak proč si nezaútočil?
Proč… pořád jen proč. jako bych neuznal jinou otázku. Jsem zoufalý, na dně, proto proč…. stále kladu otázky a neočekávám odpověď. Komu? To sám nevím. Možná se ze mě stal šílenec. Blázen, posedlí… čím vlastně? Tebou? Tvým tělem nebo tvou myslí? Tvým chováním nebo tvou duší? Nevím. Poslední dobou nevím nic. Jsem jako slova bez papíru vznášející se volně v prostoru - ztracená a zoufalá, neví kam patří. A ten papír? Ten dávno smočili slzy zavátých vzpomínek, snů a přání.
Všechno se mění, řekl jednou můj, náš otec. Tehdy jsem ho nechápal. Byl jsem malé dítě s rodinou, byl jsem obklopen pozorností, byl jsem. Jak to jen říct, ano, šťastný.
Teď jsem se změnil. Ne vlastní vinou. Tvou. To tys způsobil, že už netoužím po ničem. Jen po tobě.
Po tvé pomstě.
Po tvé lásce. To první bude nejpravděpodobnější.
Sasuke!
Opřel ses o měl a zaťal jsi prsty do mého kimona. Tam, kde se kapky vody vpíjely do bělostné látky se objevovali tmavší flíčky. Studilo mě to, jak ses mokrými vlasy dotýkal mé nahé hrudi.
Nevěděl jsem co mám dělat. Mlčel jsi. Jen si stál a objímal mě. To ses tak bál, Sasuke? Co ti udělal, že z něj máš větší respekt než z kohokoli na této planetě?
Orochimaru! Přísahám! Jestli ses ho jenom jednou, jakkoli, hrubě dotkl, nebo dotkneš, vymlátím ti duši z těla!
Tvé prsty opustili záhyby kimona a putovali nahoru, vzhůru po mém těle až k mé tváři. Zkoumal jsi ji bříšky prstů a nenamáhal ses ani vzhlédnout. Zvednou ke mně svou krásnou tvář.
"Bratře," hlesl jsi a pak ses zhroutil na podlahu. Roztřásl ses. Jediné na co jsem se zmohl, bylo pokleknout vedle tebe.vypadal jsi tak zničeně, unaveně. Šaty jsi měl mokré. Byl jsi studený, promoklý na kost.
Co jsi vlastně dělal v té bouřce před mými vraty? Měl jsi jít ke svým kamarádíčkům. Jak jsem ti já mohl pomoct?
Zašel jsem do pokoje a přehodil přes tebe deku. Vděčně ses do ní zachumlal. Jaksi stroze, bez života. Jako bys už neměl sílu jít dál.
Vzal jsem tě do náruče a odnesl k sobě do ložnice. Položil jsem tě na rudé hedvábí, kterým jsem měl potaženy peřiny a pomohl ti vysvléknout mokré šaty. Půjčil jsem ti svoje kimono, bylo ti velké, ale zdálo se, že ti to nijak zvlášť nevadilo. Zachumlal ses do přikrývek a ani jsi nedutal, jako by ses bál, že tu křehkou chvíli mezi námi zničíš. Jen ses díval.
Tvé oči prozrazovali hodně, ale mnoho také skrývali. Byli tajemné, čarovné, okouzlující, takové, že nevím, jak bych je popsal. Uhranuli mě.
Posadil jsem se k tobě na postel a podal ti čaj. Upils jemně, pomalu. Každým pohybem jsi mě sváděl. Bylo to jiné, vzrušující. Cítil jsem touhu. Touhu po tom tě vlastnit. Vzít si tě. Jemně a s rozvahou. Mít tě.
Bylo to zvláštní….
Dopil jsi a položils hrneček na noční stolek. Zvědavě ses rozhlížel po pokoji, stále po uši zakrytý heboučkou, poddajnou peřinkou.
Ucítil jsem tvou dlaň na svém stehně. Ohlédl jsem se za tebou. Vábils mě k sobě a já nehodlal odporovat. Nevím proč. něco se ve mně zlomilo.
Vyspal jsem se s tebou a ani jsem nemrkl. Bylo to zvláštní, nádherné.
Tvé tělo se pode mnou vlnilo, sténalo, chtělo víc a já mu to dával. Nakonec si mi usnul v náručí.
A víš co bylo nejhorší? Že mě to vůbec nepřipadalo zvláštní…..

***

Už to končí
Všechno
Už žádná bolest, žádný strach z neznáma
Nic
Slyšíš?
To je tlukot mého srdce
Tichý
Pomalý.
Je konec.
Zavírám oči
Musím už jít
A najednou se mi nechce
Chci vidět slunce zapadat za obzor, moře se lehce vlnící a osvětlené zlatavým světlem
Mít vítr ve tváři
Snít
Držet tě v náručí
Dotýkat se tvého těla
Líbat tě
Brát si tě bez přestání, stále
Slyšet tě sténat mé jméno
Mám před sebou světlo
Vábí mě
Je tak uklidňující.
Už nic mě nebolí
Všechna bolest je pryč
Vzpomeneš si na mě někdy?
Na horké společné noci?
SASUKE!
Nechci umřít
Zabils mě
Je to tvá odplata
Je to to co jsi chtěl?
Ano?
Jsi spokojen?
Umírám
Cítím to….. řekneš mi sbohem?
Stojím ti za tu námahu?
Bratře….
_-_
Držím v náruči tvoje tělo
Chladneš
Je to zimou nebo ránou ve tvém hrudníku?
Dokonáno
Je po mé pomstě
Tak proč se cítím tak prázdný,
Itachi
Cos to se mnou udělal?
Změnil jsi mě
Mé tělo
Mou duši
Proč?
Milovals mě?
Dopadá na mě tvá krev
Vytéká ti z úst
Co jsem to za člověka?
Miloval jsem tě
Ne
Lžu
Miluji tě
Mám ti to říct?
Umíráš
V mém náručí
Slyším se to říkat
Nedýcháš
Pozdě.