Pink eyes

Hlasité vzlyky se ztrácely v bubnování deště o kameny. V dálce zabouřilo, ale muž sedící zlomeně u mramorového náhrobku to sotva zaregistroval.
Černé líčidlo měl rozteklé po obličeji a peroxidem odbarvené bílé vlasy se mu v tenkých pramenech lepily na tvář. Bílé tílko i černé kalhoty měl promočené, ale to ho pramálo zajímalo. Své světle modré, takřka bezbarvé, oči upíral na hluboko vtesaný nápis.
Srdce mu tlouklo rychleji a jeho vypracovaná ramena se chvěla v potlačovaném pláči. Přesto polykal chuť vlastních slz.
Nevnímal utěšující dlaně, které ho pohladily po pažích ba ani lehký polibek do mokrých vlasů. Jeho mysl byla zaslepena svou vlastní bolestí. Cítil se prázdně, chladně, bez emocí…. Jakékoli touze po životě.
"Christienne…" jméno….zašeptání…vůně kopretin…chuť červeného vína…dvě zpocená těla…tajné, kradmé polibky. Tolik vzpomínek, tolik bolesti spjaté s tím jménem, jeho jménem. Také ale pohled čokoládových očí a oříškových, vlnitých vlasů po ramena. Tenké rty roztáhlé v nevěřícném úsměvu. Naděje vyzařující z teplých rukou na jeho těle.
Teplá dlaň se přesunula na jeho bříško, chlad jako by se jí vůbec netýkal a přitáhla si bělovlasého do náruče. Napnul se, když se k němu zezadu přitisklo pevné tělo a zabalilo ho do černého koženého pláště.
"Enrigue, vždyť tu zmrzneš!" zašeptal mu chraplavý hlas do ucha. Trhl sebou a zachvěl se v pocitu uvědomění. Zavrtal se hloub do černého pláště svého přítele a nechal se jím vytáhnout na nohy.
Obloha byla zatažená, beze hvězd, bez malé špetky útěchy. Byla prázdná a kolem… kolem bylo až dunivé ticho. Nebránil se, když ho Chris vzal do náruče a nesl ho ke dveřím domu. Ještě jednou se ohlédl na náhrobek v rohu zahrady pod zakutou, povzdechl si a zavřel oči. Nechal se kolíbat Chrisovými pažemi. Proti sobě cítil tlukot jeho srdce.
Už téměř spal, když ho Chris pokládal do peřin, už téměř spal, když ho na dobrou noc políbil. Zachumlal se pod peřinu a….

Utápěl se v průhledných zorničkách svého milence a prstem lehce pohladil jeho tvář. Chvíli zůstal na rtech než je políbil a stáhl z bělovlasého promočené tílko. Skončilo v rohu. Jazykem zkoumal hlubiny Enrigueho úst a prsty obšťastňoval (jak já jen tohle slovo nesnáším) bradavku. Jazykem sjel až k prohlubni u krku a přisál se. Enrigue zasténal.
Christian se mu zahleděl do očí. Vybízeli ho, ať pokračuje.
Chris položil příteli ruku na vybouleninu v kalhotách. Enrigue ho kousl do ucha.
Zase tu byli. Růžové oči a černé vlasy. Chris zatřásl hlavou aby vytěsnil tuto vzpomínku. Byla krásná, plná vášně. Byla minulostí.¨
"Myslíš na něj…." Hlesl Enrigue a vášeň z jeho hlasu se vytratila. Chris uhnul pohledem. Měl toho dost. Copak s ním nemůže být ani minutu aby je nedoprovázel růžový pohled bratrových očí?
"Jdu pryč. Tohle nemá cenu!" vykřikl, sebral ze země své tílko a sáhl na kliku. Otočil se. "Je mrtví, Christiane. Už se nevrátí. Nikdy. Kdy to pochopíš?"
"Miluji ho…."
"Já také! Byl to můj bratr, kurva!" řval na smutnou postavičku Enrigue. Stěží si v tu chvíli uvědomoval, že právě on ho svou silou držel posledního půlroku na životě.
S hlasitým bouchnutím dveří opustil pokoj.
Christiane vstal a přešel ke krbu, vyhřívajícímu místnost. Zadíval se do uhrančivých očí černovlasého chlapce na fotografii a vzal ji do ruky.

"Naděje umírá poslední, víš to, Chrisi? Vždy tu budu. Ve tvém srdci. Kdykoli si na mě vzpomeneš, budu tady, budu tě ochraňovat."

Pevný stisk ruky, poslední vydechnutí. Pištiví tón.

Nezapomeň.