Jít tam odkud není návratu

13.10.
Odtud není návratu... přece jsem se tak rozhodl. Nejde to zvrátit, ale stejně se o to stále snažím. Já naivka. Zbylo mi pouze pár vzpomínek a touha vrátit život zpátky. Promarnil jsem ho. Uvědomil jsem si to až tady.. na konci toho všeho. Dál už se nedostanu a ani nechci. Nejde se otočit a vrátit se zpět. Snad to zkusit? Proč, když na konci cesty čeká zklamání a marná útěcha v náručích jiných? Ne, za to žít nestojí. A odejít někam jinam nemá cenu... všechno ji ztratilo, když jsi odešel. Krajina zešedla a vše se vytratilo, jídlo ztratilo svou chuť a ani víno nedokáže opít mé smysli natolik, abych ve vzpomínkách neviděl Tvůj vyčítavý pohled.
Tvé oči mne pronásledují svou chladnou krásou a vypočítavostí. Dodnes si pamatuji jejich zlatavou barvu s hnědými skvrnkami a světloučkými řasami, které nebyli téměř vidět. Byl jsi nádherný a já tuto nádheru získal. A pak všechno ztratil. Tvou lásku, tvé přátelství. Vše.. a stačil mi k tomu jediný den, jediná sekunda. Co si z té noci pamatuji? Nic, téměř nic. Pouze světla kamionu a pak náraz, zvuk trýzněních pneumatik a bolest. Matnou ozvěnu promačkávajícího se plechu a pach krve. Tvé krve. Mé a tvojí. Poslední pohled oněch očí a tvář stáhnutou bolestí, lemovanou vlnitými prameny černých, neposedných vlasů. Tvůj němý výkřik. Zdá se mi o tom a každý takový sen... noční můra.... bolí více než miliony jehel, zabodnutých do mého těla.
Měl jsem tenkrát zemřít já a tys tu měl zůstat. Tak by to bylo správné. Když jsem se probudil po půl roce z komatu, řekli mi, že tam, kde jsi teď je ti určitě líp. Nehnali mě k soudu, třebaže by měli. Dodnes to nechápu.... Je tomu již pět let. Dlouhých let prosycených utrpením a výčitkami. Klíží se mi oči a já to vítám. Víc něž kdykoli předtím vítám jeho příchuť, kterou cítím na jazyku. Ale dříve, než usnu, tohle dovyprávím. Celým můj příběh. Byl plný lásky a přátelství, ale také bolesti a smutku.
Znal jsem ho od ranného dětství. Byl mi vším.. oporou, zpovědníkem, byl tím, kdo se mnou prováděl všelijaké lumpárny. Nejednou si se mnou odřel kolena do krve, když jsme lezli po stromech. Život nebyl lehký ani krásný, ale já měl vše, co jsem mohl kdy chtít. Rodinu, krásného psa, vnikající známky ve škole a lásku. Vášnivou, nepopsatelnou. Přesně takovou, která vás donutí smát a brečet zároveň. Která vás donutí se bát. Ne o sebe, ale o toho, na kom vám záleží, koho milujete. To byli nejnádhernější roky mého života. Sedm let strávených po jeho boku v jeho náručí. Na tvářích, ve vlasech.. na těle jsem cítil jeho polibky. Chvěl jsem se slastí, když do mě pronikal, když se se mnou miloval a bral si mě. Tvrdě, dychtivě, vášnivě. Pamatuji na jeho horká ústa, plenící ta má, naše jazyky tančící prastarou hru smyslnosti a touhy, pocitů starších než dějiny našeho národa.
Ano. Zamiloval jsem se do něj, Vzdal jsem se mu. Dal jsem mu vše a on to bral. Na oplátku mi nabízel svou tišící náruč, svůj horký dech a tlukoucí srdce. To jsem ještě netušil, jakou má cenu jen tak ležet a poslouchat jeho pravidelný tlukot, cítit jeho horký dech na svém nahém těle. Okouzlující a tajemné... takové byli chvíle s ním. Něco nepopsatelného co se nevyjádří slovy, šeptanými tajně pod starou dekou, když jsme leželi zalezlí před bouřkou ve starém, nepoužívaném skladišti a naše oči chtěli to samé. Vím, že to již nikdy nenaleznu, tenhle pocit. Možná v nebi, možná až tam budu s ním. Pochybuji ovšem, stále.... nepatřím do nebe, to je místo pro anděle jako byl on. Neposkvrněné, čisté, s touhou pomáhat a darem ochoty přímo od boha na kterého jsem nikdy nevěřil. Možná uvěřím, možná existuje. Brzy to poznám. Těším se, věříte mi? Na to ticho, krásu Edenu a jeho zahrad, přičemž vím, že mé kroky vedou do očistce. Copak by mohlo na taková místa vkročit stvoření jako já? Pochybuji. Jsem příliš špinavý, unavený světem a životem, který nemá cenu. Rouhám se. Přiznávám.
Byl to nejdražší, co jsem měl a já to ztratil. Nechal jsem si to vzít ba já sám to udělal. Je to pouze má vina, ničí jiná. Jsem připraven za to nést plnou zodpovědnost. Za ten neposkvrněný život, který jsem zmařil svou nepozorností. Již nikdy neuslyším ta slůvka, nikdo mi je nezašeptá. Možná je v mích slovech kapka bolesti, možná jen touha po smrti. Nechci se tu snažit ospravedlnit své jednání, jen říkám vše tak, jak to bylo. Popravdě. Přiznávám se. Nic jiného mi nezbývá. Nechci teď lhát, chci odejít s vědomím toho, že si tento list někdo přečte a možná se z něj poučí, až tu nebudu.
Jediné, co Vám teď mohu říci je jediné slovo: Sayonara. Je mým odkazem vám, stejně jako pár řádků, které tvoří kroniku mého života, ve které je hlavní postavou on, nikoli já.
Sayonara.

Zpráva z výtisku ranních novin:
Dne 14.10 v hotelu na Plačkově náměstí v pokoji číslo 13, se předávkoval prášky sotva 24letý mladík. Jediné, co po něm zbylo, byla rudá růže a list papíru, na kterém napsal své rozloučení. Policisté případ uzavřeli na místě s tím, že se jednalo o sebevraždu.

Odtud není návratu
Tak oč se snažíš?
Každým pokusem budoucnost svou maříš
K čemu je začátek?
Znáš svůj konec
A minulost je neměnná
Není možná obměna