Dušičky

Hudba v uších, dunivé bubny ničící mu sluch, oči upřené na display mp3 a několik pohoršených pohledů. Říkají STOP. Nevnímá je, je hluchý a slepí vůči svému okolí. Do autobusu velkými okny proudí světlo z pouličního osvětlení a hodiny na věži odbíjejí pátou hodinu. Přesto je již všude tma. Blíží se zima a chladivý podzim již končí. Na stromech nezbylo příliš listů - některé se však válí po ulicích. Roznášel by je vítr, ten je ale tichý. Místo něj pokrývá zem mlžný opar stoupající do víšky sotva tří stop.
Několikatunová železná masa zastavila a z otevřených dveří se hrnou lidé. On s nimi. Také touží vidět tu nádheru, která obemyká mramorové kříže a schovává nápisy pod tajuplný oblak v němž svíce září jako majáky. Tajuplnost tohoto místa ho vždy přitahovala.
Stačí mu jeden krok, jen jeden a jeho oči uzří to, na co čekal tolik měsíců, ba let. Ne svíčky, ne náhrobky, ne vzpomínky - ty přeci jen bolí a více nedokážou, to on dobře zná. Možná hledá nápis na náhrobku skrytý pod stínem velikého kříže v támhletom rohu pod smuteční břízou, jejíž tenké větvičky nepřestávají hladit chladný kámen v marném pokusu ho rozehřát.
Několik lidí do něj vrazilo, jak hleděl na tu krásu, která obemykala jeho srdce, ale to ho pramálo zajímalo. Plně se soustředil na nehybnou postavu, snad ďábel, nebo anděl vytvořil tohle mámení? Nesmysl. No tak natáhni ruku a dotkni se. Proč váháš? Nic na tom přece není. Jen se dotkni! Tvá ruka jím projede jako stínem. Je pouhým odrazem myšlenek, nic víc. Smiř se s tím. Nikdy ti nebude patřit. Nikdy nebude tvůj. Je mimo tvůj dosah, anděly. Již dávno není na tomhle světě. Zbyl po něm jen ten kus kamene a vzpomínky v tvé bělostné tváři. Prober se! Anděly, vstávej, nesmíš snít!
Ruka mu spadla podél těla a z modrých očí spadla slza. Proč? Pro něj? On nedýchá, necítí.. proč pro něj tolik trpíš? Vždyť je to tak dávno, podívej! I ten náhrobek se rozpadá… a ty tu stále stojíš, hledíš a nevšímáš si svých povinností. Byl jsi vybrán tak se stále neptej proč! odpověď se stejně nedozvíš a tvé slzy jednou oschnou a z tebe zbude pouhá skořápka, zničený obraz bývalé slávy a moci.
Jsi tak krásný. Proč chceš jen jeho když můžeš být náš? Můžeš mít každého z nás, všichni ti rádi poskytneme přístřeší. No tak, usměj se, zažeň chmury…
"Mlčte!"
Proč křičíš, vidíš jak se na tebe dívají? Jsi blázen, dokonce to i říkají. Toužíš po smrti a přec si život, no táák.. pojď do naší náruče. mi tě zahřejeme a vezmeme ti zlé vzpomínky….. Anděly kam běžíš? Stůj!
Padá na náhrobek, jeho tenké prsty se tříští o tvrdý kámen a slzy se vpíjí, možná do hromádek listí a mění se v perly. Posbírá je někdo? Netušíš. Miluješ ho? Chceš jít za ním?
"Je to můj bratr!"
Ty jsi život, on je smrt. Zničíš ho svou láskou. Nechej ho být, nelez za ním. On tě připraví o svatozář!
"Nechci ji!"
Byl jsi vybrán..
"Neprosil jsem se o to!"
Máš dávat život a místo toho necháváš matky umírat s porozenými dětmi v jejich náručích. Doufáš, že ho tak uvidíš?
"Miluji ho."
Neříkej to. Chceš se zahubit? Již nikdy nespatříš jeho tvář, je ti zakryta. Blázne!
"Nechte mne být."
Neplač, anděly. Trháš nám srdce.
"Kdo jste? Mlčte!"
Pouhé stíny podsvětní. Nemáme řád, nemáme nic. Drž nás nebo padneme s tebou. Anděly, slyš! Zvěstuj! Směj se a neplač pro něj! Ubližuje ti každou tvou myšlenkou a vzpomínkou.
"Smrt…"
Ty jsi život. Anděly již dost bylo slz. Měl by jsi se smát a radovat. Proč nechceš? Přinášíš jen žal..
"Pro lásku."
Obětovat se? Zmařit život daný bohem? Blázníš? Nemíchej peklo s rájem! Vytahuješ nůž? K čemu anděly? Musíš jít, potřebují tě.
"Zůstanu."
Zemřeš
"Miluji…"
Mlč!
"…jeho tvář."
Nespatříš ji
"Zůstanu vzpomínkou.
Zahubíš se
"K čemu je život bez lásky."
Toť úděl andělů. Proč ho zapíráš
"Nehodím se na anděla."
Umíráš. Podruhé se ztrácíš a tentokrát navždy.
"Děkuji."
Za co, anděly? Nepomohli jsme ti.
"Nevím…"
Tvá krev mu padá na hrob, to jsi chtěl?
"On povstane"
Jsi tak naivní.
"Věřím svému srdci."
Zradí tě, zradí nás. Je pouhý stín bez duše a už se probouzí.
"Pro něj."
Obětoval jsi se… a pro koho?
"Drákulo…."