Blues obnošené rukavice

Už je to dávno. Velmi dávno co jsem ležela v obchodě. Na naleštěném pultě všem lidem na očích. A nebyla jsem sama. Tehdy jsme ještě byly dvě. A lidé si nás prohlíželi a zkoušeli, jak jim sedneme. Jednou přišla slečna s krásnýma jemnýma rukama. Bože, jak ta měla měkké ruce a jemnou kůži... Ale i ona zase odešla. Bohužel. Stýskalo se mi po ní. Potom jednoho dne přišla slečna v krásných šatech. Krásně voněla. Vyzkoušela mě i mou společnici. A my jsme se jí líbily. Koupila si nás...
Tak jsme putovaly. Slečna prodavačka nás zabalila do balicího papíru, převázala nás režným provázkem a ještě vložila do tašky, kterou naše nová majitelka vzala za ucho a unášela nás kdoví kam. Pryč od našeho dosavadního domova. Byl to náš druhý domov. První domov byl místem našeho vzniku. Byla to manufaktura, ve které nejprve upravili kůži, aby byla jemná a hedvábně hebká. Potom z ní nastříhali podle šablon kousky a ty sešili. A tak jsme vznikly. Vznikly jsme a čekaly až nás odvezou do obchodu. Potom jsme čekali v obchodě a nyní putujeme v balicím papíru s krásnou paní přes náměstí a do boční ulice. Najednou jsme se octly v šatně naší nové majitelky. Byla to prostorná šatna. U jedné stěny byla spousta šatů, u druhé visely na ramínkách halenky a košile, u stěny naproti dveřím stála krásná vyřezávaná skříň a hned vedle dveří byla postavena malá šuplíková skříňka. Skříňka vykládaná exotickým dřevem. Moje slečna nás vybalila z papíru a ještě jednou si nás navlékla na ruce. Potom nás uložila do nejvrchnější zásuvky. Uvnitř byla snítka levandule. Ležely jsme v našem šupleti asi týden až najednou přišla naše slečna oblečená v krásných večerních šatech, v černých botech na vysokém podpatku, své tmavé vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu a v ruce držela tmavou koženou kabelku. A šla si pro nás. Brala nás s sebou na ples. Celá voněla po levanduli. Šly jsme s ní a celý večer jsme s ní protancovaly. Prošly jsme rukama mnohých tanečníků.... Druhý den ráno jsme se značně společensky unavené vrátily domů. Ona šla do postele. Nejprve odložila kabelku, potom si sundala boty a šaty, vytáhla spony z vlasů.... Nás sundávala až naposled, jemným, měkkým pohybem. Odložila nás na noční stolek a usnula. Probudila se až druhý den ráno a začala dělat pořádek. Uklidila boty, šaty poslala do prádelny, postarala se o kabelku, učesala se... Potom se vrátila k nám. Vzala nás do rukou a viděla, že v dlaních jsme propocené a naše kůže že je skoro popraskaná. Ale ona měla úžasné oleje. Promazala nás naprosto dokonale. Cítily jsme se jako nové. Na ples jsme s ní chodily často. Ale už tolik nestřídala tanečníky. Postupem času tančila vždy se stejným pánem. Byl šarmantní a neustále se s ní bavil. Jak plesy míjely, doprovázel ji čím dál častěji až domů. A my u toho byly. Byly jsme přítomny u všech jejich rozhovorů. Ještě později zůstával i přes noc. A nepřejte si slyšet čeho všeho jsme byly svědkyněmi. Vždy po plese nás totiž nechávali na nočním stolku.
A najednou byl konec plesové sezóny. Samy sebe jsme se ptaly jestli toho šarmantního pána ještě někdy potkáme. A také jsme se ptaly, jestli se ještě objevíme na nějakém plese.... Plesy nás bavily. Strašně nás bavily.... Ale nezůstaly jsme zavřené v zásuvce s levandulí, naše slečna nás zase pravidelně brala a chodily jsme na dlouhé procházky do přírody. Touto dobou se již naše slečna s oním pánem znali dosti důvěrně. A my jsme byly čím dál sešlejší.... Sice jsme byly opatrovány se vší láskou a pečlivostí, ale zároveň nás naše panovnice měla vždy a všude s sebou. A nyní, v době našeho už téměř stáří, se naši přátelé rozhodli jezdit na koních. Tím byla naše zkáza dokonána.... Ne, ne ještě zcela. Naše majitelka a dlouholetá přítelkyně se rozhodla vdát se za onoho šarmantního pána. A nás chtěla mít na svatbě. Nevadilo jí, že jsme z tmavé kůže, prostě nás chtěla mít u sebe. Nuže, šly jsme s ní k oltáři. Byla to nádherná svatba. Po svatbě jsme zaujaly místo na nočním stolku. Bylo to čestné místo. A už jsme nebyly namáhány věčnými plesy a jízdou na koni. Nahradila nás jinými rukavicemi.... Vím, že je neměla tak ráda, ale byla jsem velmi ráda, že si mohu užívat zaslouženého klidu. Jen jednou si nás ještě vzala. Na pohřeb své matky. Byl to krásný pohřeb. Nádherný a smutný. A my jsme do sebe vsákly tolik jejích slz... Zanedlouho se jí narodila dcera. Bylo to krásné dítě. Usměvavé, klidné, skoro neplakala..... Když jí byly tři roky, začala se o nás velmi zajímat.
Už se nepamatuji, kdy přesně se to stalo, ale jednoho dne se naše malá usměvavá slečna rozhodla půjčit si mou věčnou společnici. Už jsem ji nikdy nepotkala. Nikdy už nepřišla. Později jsem se doslechla, že byla ponechána sněhu a mrazu a nevydržela. A to byla vždy tak moc statečná.... Zůstala jsem tedy sama. Moje majitelka, teď již ne tak krásná jako když jsem ji poznala, byla tehdy smutná kvůli té ztrátě. A mě nechala samotnou na nočním stolku. Ještě dlouho jsem tam pokojně ležela a sledovala, jak se z malé slečny vyvíjí mladá dáma. Přišel zase jednou podzim. Podzim byl venku i ve mě. Tušila jsem, že přijde konec. Už brzy přijde. Už velice dlouho jsem zabírala místo na nočním stolku.... A tak jednoho dne jsem se ocitla opět v šatně, v té zásuvce provoněné levandulí.... Už nevím, co se děje okolo mne, jsem stará a nikdo o mě snad ani neví. Jak dlouho tu ležím? Kdo ví, možná rok, možná sto let.... Že by mě měl někdo vysvobodit? To raděj ne, až mě odsud někdo vezme, jistě mě hodí na smetiště a tam bude zima a mokro... Je mi tu vcelku dobře, užívám si pokojného důchodu...