inkvizice...či kladivo na čarodějnice

Vločka za vločkou, pomalu dopadala do sněhové peřiny. Štiplavý vítr ohýbal jedle, smrčky a ze zbytků dubů se stávaly zmrzlé větve bez života. Mraky zabraňovaly slunci, aby vneslo do lesa tolik potřebný optimismus. Ačkoliv vše bylo mysticky nádherné až se dech zastavoval, ale všudypřítomný stesk a sten po letních dnech byl cítit všude.
Náhle se zpoza jedné z nejstarších borovic vynořila dívka, vyčerpaně lapající po dechu. Šaty z pytloviny měla roztrhané na cáry a chodidla už necítila, připadalo jí, že utíká celou věčnost.. Plíce jí hořely jedním obrovským plamenem a v ústech cítila krev.
Aspoň pár kroků…nepatrnou část kupředu, abych unikla.“ tiše naříkala a přidržovala se hrubého kmene stromu. Už k ní doléhal štěkot psů a dusot kopyt. Zhluboka se nadechla a rozběhla se. Necítila chodidla, už ztrácela naději na záchranu. Probíhala okolo vykotlaného stromu a rozhodla se v něm schovat, alespoň na chvilku. Vlezla dovnitř a klesla na kolena, hnědé, vlnité vlasy jí spadly do tváře a ona se dala do usedavého pláče. Špičkami prstů hladila křížek, který se jí skvěl na šíji, v jediném pohybu náhrdelník roztrhla a se vztekem odhodila do hlubokého sněhu.
Štěkot se blížil, musela vyrazit dál. Prodírající se křovím a běžící, aby si zachránila holý život. Nevinná dívka, obětí jako laň…lovci jsou stejní.
Náhle zakopla o kámen a upadla tváří do sněhu, otočila se na záda a zadívala se na nebe pokryté těžkými mraky. Sněhové vločky se ji snášely na tvář a proměňovaly se v kapky, které stékaly do prázdné nicoty. Její dech se pomalu uklidňoval, zapomněla na vše, co je okolo ní. Myslela jen na to, že je jí teď dobře, její zkřehlé tělo už nic necítilo i chlad se změnil v příjemné teplo.
Ale dotíravý štěkot psů ji opět probudil, musí jít dál. Běžela usilovně dalších pár mil, ale doběhla na obrovský sráz. Dole moře naráželo do skalo v mocných přívalech, dunělo a syčelo. Ohlédla se přes rameno, viděla je přijíždět, od koňských nozder v rytmu dechu unikala pára a od kopyt létal sníh. Psi, zapadlí ve sněhu se snažili běžet dál za každou cenu, věděli, že už jsou blízko kořisti.
Ještě vteřinu na ně hleděla a usmála se…pohlédla opět do vodního víření pod sebou a skočila. Křik jezdů ji provázel na onen svět, kde jí není zima, nepronásledují jí psi. Je tam, kde každé ráno vstává společně se sluncem a prohání se na nejkrásnějších divokých koních. Tam, kde křik jezdů ztrácí význam….
,,TY ČARODĚJKO!“

Ameely