Vánoční

Stmívá se a další vánoční svátek je za ní. Jak ona jen nenávidí Vánoce. Asi se teď divíte, protože se na ně podle vás vždycky těší. Na to, jak dostane dárky, jak bude s rodinou. Omyl, omyl, vážení. Ví, že jste si to mysleli, na první pohled to tak vypadá, to je také jejím cílem. Ale neznají ji natolik dobře, aby dokázali poznat, jak je to ve skutečnosti. Nevěří jí, jejich smůla. Musela předstírat, že je šťastná. Vždyť přeci je mladá holka, co má život před sebou a nemá důvod k nějakému smutku. Tak jim to přeci nebude dávat najevo, přeci mají pravdu oni. To se radši bude trápit sama, než aby jim to řekla. A navíc, co by jim jako měla říct? Mami, chtěla bych ti říct, že je to jinak než si myslíš. Mami, chci ti říct, že nemáš pravdu. Jsem na dně. Ne, to je ubohé. To je směšné.
Sedí na pohovce ve svém pokoji, zády opřená o studenou zeď, a přemýšlí. Kolik času jí ještě zbývá? Jak dlouho tu ještě bude? Hodina či dvě? Měsíc? Rok? Ať už je to, kolik chce, moc to není. Rozhlédne se kolem sebe, z okna vidí jejich zahradu pokrytou bílým popraškem sněhu, na silnici ho je už taky pěkných pár centimetrů. Sousedovy túje jsou taktéž hezky obalené. Babička vždycky říkávala, že když se sníh drží na stromech, bude ještě tuhá zima.
Natáhne ruku vedle své postele a uchopí první věc, kterou najde. Společná fotka jí a jejího přítele. Bývaly to krásné chvíle, když spolu navštěvovali místní diskotéky. Byli tak šťastní. Snažila se být s ním co nejčastěji, aspoň trochu jí to v tu chvíli pomáhalo. Cítila se aspoň o malinko líp. Povídat si s ním bylo pro ni úlevou, tolik jí pomáhal. Připadala si s ním v bezpečí, nic se jí nemohlo stát. A nikdy mu nevadilo svoji milou vyslechnout a poradit jí. Mohla za ním jít kdykoliv, vždycky byl ochoten jí pomoci. Jenže teď, když ho potřebovala nejvíc, byl pryč. Zůstala sama a opuštěná, zrovna když jeho oporu potřebovala nejvíc. Když potřebovala, aby jí řekl, že všechno bude zase dobré, že s ní zůstane navždy a nikdy ji neopustí. Aby ji vzal do své náruče a pevně držel. Aby ji nenechal odejít.
Fotku si položila vedle sebe, kde už měla svůj mobil a pár dalších drobností. Opravdu jí už nezbývalo mnoho času. Cítila to. Věděla to. Byla si tím jistá. Naprosto jistá. Zkusila pohnout rukou, sundala nohy z postele a vstala. Byla tak slabá, tak moc zesláblá. Zadívala se ven do té tmy, hustě sněžilo, povlak na silnici i trávníku se začínal zvětšovat a větve stromů se ohýbaly stále víc k zemi. Byly to krásné Vánoce, všichni se radovali, že konečně nemusí pracovat a mají možnost být spolu. Strávit ten krásný čas společně.
Nevydrží ale stát dlouho a po chvilce opět spočine na posteli. Uchopí do ruky telefon a po paměti začne pomaličku psát zprávu. Přijeď hned, umírám. Z posledních sil najde v seznamu číslo své lásky a zprávu odešle. Pak se v bezvědomí sesune na postel a zůstane ležet.

Zatím se on probudí doma. Podívá se na hodinky a s úděsem zjistí, že jsou tři hodiny ráno. Venku je vánice a všechno je pod sněhem. Všechno zapadlo. Ví, že ho probudil příchod SMS zprávy. Nějaký vtipálek asi nemůže spát. Ani v nejmenším nepomyslel, že to byla právě jeho dívka. Když ale na mobilu spatří její jméno a pod ním pouze tři její slova, úplně zkamení. Jsou tři hodiny a venku je strašné počasí, nemůže se nikam teď vydat. I tak ale ví, že jet musí. Ona si legraci nedělá, na to je příliš mlčenlivá a vážná. A navíc, nejednou se o tomto nápadu před ním zmínila. Něco se děje. Něco se stalo. A on musí zjistit, co. Musí za ní. Hned. Okamžitě. Neváhá ani minutu. Ví, kde bydlí, naštěstí. Co se děje? Honí se mu hlavou různé myšlenky, různé nápady.
Za pár minut už stojí před jejím domem. Neví, jestli se třese zimou nebo strachy. Všude je tma, i v jejím pokoji. Zkusí vzít za kliku u vchodových dveří, jsou odemčené. Vstoupí dovnitř a potmě jde k jejímu pokoji. Otevře dveře a rozsvítí. Uprostřed místnosti stojí ozdobený vánoční stromek. Vlevo za rohem je postel a na ní spí jeho dívka. Kousek popojde dopředu, ale vzápětí zastaví. Vedle postele na koberci se povalují tři malé lahvičky. Sehne se, aby jednu z nich uchopil. Prášky na spaní. Proboha, to ne! Až teď mu to všechno došlo. Otrávila se! Okamžitě doběhne k ní a snaží se ji probudit. Marně. Je zmatený. Neví, co má dělat. Zkusí volat její rodiče, ale nikdo se neozývá. Nebyli doma. Nemá čas. Vezme ji do náručí, uchopí její bezvládné tělo, a spěchá k autu. Musí ji odvézt do nemocnice, snad si tam poradí líp než on sám. Jen aby to stihl. Aby to mělo ještě smysl. Aby nebylo pozdě.

„Lásko…“ promluvila. Položil jí prst na ústa, nechtěl, aby se mluvením namáhala. „Promiň… musela jsem… to udělat.“ „Nemluv, lásko moje, vysiluje tě to.“ „Pamatuj si, že… že tě miluju… navždy tě budu milovat.“ „Já tebe taky, holčičko, hlavně mě teď neopouštěj.“

„Doktore! Doktore! Nad ránem sem přivezli mou dceru. Otrava léky.“ „Ano, jistě. Bohužel je na tom velmi špatně. Nemá vůli k životu. Je u ní její přítel, který ji sem v noci přivezl. Co vím, tak se ještě neprobrala z bezvědomí. Máme o ni strach.“

„Proč jsi to udělala, lásko moje?“ „Nemohla jsem jinak. Nešlo to. Jsem sama, nechci už tak žít. Prosím, odpusť mi to.“ Mluvila tak tiše a pomalu. Před chvílí se probudila. Nevěděla, kde je ani jak se sem dostala, ale přítomnost jejího přítele pro ni byla teď tím nejdůležitějším. Nezradil ji ani v tom nejhorším. Neopustil ji. „Mami!“ zašeptala, když uviděla ve dveřích tu ženu známé tváře. Objaly se a matka ji políbila. On ji stále držel pevně za ruku. „Zachránil jsi mé dceři život. Děkuju.“ bylo to jediné, co řekla.