Mrzák pod stromečkem

"Víte co, dělejte si co chcete, ale mě z toho vynechte. Já nejsem na nějaké vaše Vánoce a na Vás zvědavý. Stejně to děláte jen proto, abyste ulehčili svému svědomí, co? Vezmeme si mrzáka k sobě na Vánoce. Jak ušlechtilé."
S těmito slovy jsem vyprovodil svojí rodinu. A povedla se mi, že ano? Viděl jsem na jejich tvářích ty výrazy, ty pohledy. Jak se na mě všichni podívali s chutí mě poslat někam, ale nakonec se na mě jen usmáli. A viděli jste Ivanu, mojí ženu? Měla slzy na krajíčku, když svého bratra a rodiče vyprovázela od nás z bytu.
Ano, je moje. Ivana je moje žena, na to nezapomínejte vy holomkové. Je moje, ke mě patří a já mám právo rozhodovat o našem životě.
Rád jsem jim ubližoval. Moc rád, protože jsem věděl, že mě mají rádi. Oh ano, jak moc mě mají rádi. Pamatuji si to moc dobře. Ještě před tou nehodou jsme byli jedna velká parta. A byl jsem za to moc rád, nikdy jsem nic takového nepoznal. Moje rodina byla, když to řeknu eufemicky, zvláštní. Ale Ivanini rodiče i bratr se ženou mě hned přijali mezi sebe. Jezdili jsme na dovolenou, vymýšleli jsme hry, akce a zábavi. Když se Robertovi, Ivaněnýmu bratrovi, narodili děti, hráli jsme si s nimi všichni. Byla to idilka, život byl krásný. Já poznal tolik přátel a krásných zážitků, že jsem nikdy nevěřil, že by to na tomhle ošklivém světě mohlo být možné. Začal jsem dokonce věřit, že svět je krásné místo k narození.
Ale později jsem pochopil, že to bylo myšleno jen jako žert, jako výsměch, jako když někomu připíchnete na záda posměšný lísteček a on o tom neví. Tak jsem si připadal, tak to i bylo. A co se stalo? Asi před půl rokem mě nějaký idiot srazil na přechodu a zlomil mi páteř. Jo, je to tak. Jsem invalida, od pasu dolů ochrnutý a k tomu impotentní, takže svoje děti už mít nebudu. A k tomu se na mě ten Robertův fakan tak mile usmívá!
"Co bulíš?" Ivana se vrátila ode dveří. Slyšel jsem je dobře, tu její rodinu, všechny ty milující lidičky, jak jí říkali, že je statečná a že oni by už asi utekli. Vědi prý, jak to mám těžké a jak těžké to má ona. Hovno vědí. Jak můžou vědět, jak je ochrnutému mrzákovi, impotentovi. A co by mělo být těžké pro ní? Vždyť jí se nic nestalo. To já jsem tady zraněný. Ano, vím co se jí stalo. Nemůžu dál vydělávat tolik pěněz, co jsem vydělával.
"Povídám, co bulíš?" Tenhle tón se mi povedl, skoro už přestávala bulet a já ji znovu nastartoval.
"Proč musíš být pořád tak hrubý? Vždyť Tě přišli mile pozvat na Vánoce, jako loni." Konec věty už začala zase brečet.
"Co to na mě hýkáš, snad neumíš mluvit?" Podívala se na mě zlým pohledem a utekla vedle do prvního patra. Věděla, že tam za ní nemůžu.
"No jasně, uteč si."
Osud mi zkazil život. Když nemůžu být šťastný já, proč by měli být oni? Kdo na to kde vzal právo, aby mi zkazil život? Když pořád tvrdí, jak mi rozumějí, jak chápou, co se mi stalo, ať si toho taky trochu zažijou. Najednou je jim to proti srsti. Najednou nejsou tak stateční, jak by měli být.
Aspoň ale vidím, že jsem stále pánem svého světa. Ivaně můžu poručit cokoli. Bude tu se mnou kysnout na Vánoce, zatímco ta její rodinka se někde bude veselit. Ona se o mě bude starat. Uvaří mi, připraví hezkou večeři a bude se snažit o hezký večer. Tak to má být, když jsem pánem tady doma. Ne, nejsem ještě takový mrzák, abych byl úplně mimo. Vidíte? Já tu pořád ještě jsem a můžu ovlivňovat svět kolem sebe.
Když jim ubližuji, to mě těší nejvíc. Těší? Možná to není to pravé slovo, ale blíží se tomu. Dokazuje mi to stále znova, že pro ně jsem nějak důležitý, že nejsem takový mrzák, za jakého se vidím. Pořád něco dokážu. Ne jako pro svoje rodiče. Ti se na mě jen přijeli podívat, viděli Ivanu a zase odjeli. Nikdy jí neměli rádi, byla podle nich podezřelá. Neštřila každou korunu, ráda si někam zašla. A narozdíl od nich mě měla ráda.
A Já? Také jsem ji měl rád. Pořád ji mám rád. Proč jí vlastně ubližuju? Co to děláš chlape, vzpamatuj se, vždyť budou Vánoce. Vzpomeň si, jak se o Tebe celou dobu starala, jak vždycky snášela tvoje nálady.
Houby, to přeci musí, je to moje manželka. Tak by se o mě měla starat. A když si muž trochu zakřičí, tak je to vlastně v pořádku ne?
Od začátku se o Tebe starala. Podržela Tě, pomohla Ti naučit se na vozíku, přebudovala dům, přestěhovala ložnici do přízemí. Všechno kvůli Tobě.
A běda jak by to neudělala. To bych jí teprve seřval. Vždyť ano, je to v pořádku.
A narozeniny... jak krásně jste je oslavili i s jejich rodinou.
Snaží se mi zalíbit, vědí že vidělávám, že jsem vydělával hodně.
A Ivana... každé ráno se o Tebe stará, i když už jsi poměrně soběstačný.
Soběstačný? Kripl na vozíku jsem.

Proud mých myšlenek přerušila právě Ivana, která prošla obývákem, oblečená v kabátu, sportovní tašku v ruce, beze slova, zamknula za sebou dveře. O chvilku později mi přišla SMSka od Ivany. "Když tak moc toužíš na někoho řvát, tak si řvi třeba na celý dům. Možná se uvidíme po Vánocích. Soběstačný jsi dost, aby jsi se o sebe postaral. Tak si to zkus. Pa Ivana"
Co to do ní vjelo? Vypnul jsem telefon a šel jsem se dívat na televizi. Ona se vrátí. Přeci se vrátí, strach jí to nedovolí.
20.12. Nepřišla
21.12. Nepřišla, zapnul jsem telefon, ani nevolala, nepsala.
22.12. Napsal jsem jí SMS, kde je. Neodpověděla.
23.12. Zkouším jí volat, nebere to. Pouštím se do přípravy Vánoc. Je mi samotnému smutno. Když si vzpomenu na Ivanu, je mi do breku. Co jsi jí to udělal?
24.12. Pro vozíčkáře není těžké spáchat sebevraždu, že ne? Rozhodnul jsem se.

Kolem druhé hodiny odpoledne jsem si zavolal Taxi. S pomocí řidiče jsem nastoupil a nechal se odvézt na vybrané místo. Styděl jsem se, nechtěl jsem, aby věděl, kam přesně jedu. Začal jsem otáčet kolečkama v té břečce, která byla na chodníku až jsem měl morké a studené ruce. Ale na tom už teď nezáleží. Točil jsem koly dál ke svému cíly.
Věděl jsem, že to nebude jednoduché. S vozíčkem se tam nedostanu, ale snad jsem dřív dost sportoval, ruce mám silné, tak se tam dotáhnu rukama.
Zastavil jsem před starým činžovním domem, podíval jsem se vzhůru a viděl jsem v oknech lidi, jak se veselí, jak mají radost o vánocích, jak mají kolem sebe lidi. Proč jsem vlastně lidem ubližoval? Aha, protože život ublížil mě. To byl ale hloupý důvod.

Stěží jsem se vytáhnul, ale podařilo se mi to, dosáhnul jsem na zvonek u dveří a zazvonil. Došla mi otevřít, podívala se na mě dolů, ale než stačila cokoli říct, sklopil jsem hlavu a začal jsem mluvit. A mluvil jsem dost nahlas, aby mě slyšeli i Ti lidé tam vzádu, v dalších pokojích.
"Promiň mi to Ivano, i když se to asi nedá. Choval jsem se jako pitomec, protože jsem se zasekl na své malé bolístce. Děkuji, že jsi mi ukázala, že nikdo není z kamene a Ty vůbec ne. Je mi moc líto jak jsem se choval a pochopím, když se mnou už nebudeš chtít mít nic společného. Jen jsem se chtěl Tobě i Tvé skvělé rodině omluvit. Omlouvám se."
"Ale jak jsi se dostal až sem, do pátého patra? Vždyť tu není výtah."
"Vždyť jsem přeci byl sportovec."
Ivana se rozbrečela. Nevím jestli smíchy, bolestí nebo úlevou.
"Takže jsi přišel konečně k rozumu?" Zeptal se mě její táta.
"Přišel. Ale že mi to trvalo, půl roku."
"No právě, už jsme se bály, že jsi měl rozum v gatích, když jsi ochrnul."
Nejdřív se mě to skoro dotklo, ale pak jsme se všichni rozesmály. Robert skočil dolů pro vozíček a mě dovolili připojit s k nim na Vánoce. Skvělí lidé, nechápu, jak mi mohli odpustit.
"Myslím, že jsem zaslechl Ježíška." Zavelel tatínek a Robertův syn se rozeběhl rozzářen ke stromečku. A všichni, prosyceni vánoční náladou šli za ním. Jen já jsem zůstal v kuchyni u stolu, kde jsem se rozbrečel.
Ivana si toho všimla a přišla ke mě. "Co se děje."
"Když já pro Tebe nemám žádný dárek."