Crucify My Love

Proč pláčeš, když nikdo nepláče s Tebou?
Proč tančíš, když parket je prázdný…
Proč žiješ, když ve své dlani nesvíráš ruku hebkou?
Proč se usmíváš, když…

Pero chlapce se zlomilo a jeho hnědé oči zaplavily krvavé slzy. Přestože se jeho tělo neotřásalo vzlyky, na jeho většinou hrdě vzpřímené tváři, byl vidět veškerý smutek a trýzeň srdce, umocňovaný hlubokým zklamáním a touhou po smrti.
Nádherné černorudé šaty obepínající jeho útlý pas a ve vlnách spadající na zem působily tak vykřičeně a lacině na zhroucené postavě, opírající se čelem o paže, které měl, volně položené na tvrdé desce stolu. Na hrudi rozhalený šat chlapci spadal z ramen a odhaloval tak neposkvrněnou, chladnou kůži jeho klíčních kostí. Ladnou šíji odkrýval vysoko vyčesaný účes, který však pro svou náročnost nemohl být dostatečně oceněn temnými stěnami jeho pokoje, který osvěcoval osamocený plamen voskové svíce, zasazené ve zdobném svícnu, postaveném těsně nad převrhnutým kalamářem, jehož obsah se pomalu vpíjel do útržku pergamenu, popsaného oním krátkým, nedokonalým čtyřverším. Výtvorem zlomené, zoufalé mysli.
Dlouhé, temně rudou barvou pokryté, nehty se zarývaly hluboko do desky stolu a svou tvrdostí zanechávali ve dřevě hluboké rány. Stůl sténal pod jeho doteky. Rány se brzy zalévali krví – chlapcovými slzami spadajícími mu z bledých, namodralých tváří.
Vzhlédl a jeho oči se setkaly s tlustým sklem, za kterým se skvěl úplňkový měsíc spolu s rozlehlými zahradami, zahalenými do jemného oparu mlhy, která přestože v tomto království byla samozřejmostí, působila tak neposkvrněně. Chlapec vstal a vratkým krokem se vydal k oknu, k proskleným dveřím vedoucím do zahrad. Temnota jeho očí se jen málo zračila v nedokonalém odrazu skla.
Tenké, prokřehlé prsty se dotkly svého odrazu a takřka zoufale se dotýkali šedé tváře skleného zrcadla. Druhá dlaň se sotva znatelně dotkla kliky a zataháním je otevřela. Do chlapcových vlasů se opřel chladný vítr, který svou nadpřirozenou silou ihned uvolnil několik pramínků. Chlapec si toho nevšiml. Jeho zrudlé, od věčného pláče oteklé oči pohledem hypnotizovali měsíc, nádherný ve své bělosti a třpytivosti. Měkká, opečovávaná chodidla tříštila svou nevinnost o tvrdé, ledové větvičky a listí, které se zarývali do kůže. Chlapec za sebou zanechával krvavé stopy.
Klopýtavým pohybem chlapec přešel až ke starému stromu a opřel se o něj dlaní. Pod prsty cítil hrubost, ale zvláštní dokonalost zkřehlé, jemnou námrazou pokryté kůry.
Hnědooké dítě kmen objalo, zanedbávajíc trhání drahé látky a škrábance na jeho nahé, smetanově zbarvené hrudi, kousky dřeva zarývající se mu pod kůži.
Zaklonil hlavu a vzhlédl ke hvězdám, stejně jako když býval malý kluk a zaujatě pozoroval ztemnělou oblohu. Hedvábnou modř se všemi jejími záhyby, se všemi nedokonalostmi a zlatavými tečkami, tvořícími souhvězdí.
Kolem chlapcovy tváře splul zhnědlý list. Svou hříšnou svůdností pohybu pomalu padal do neprůhlednosti mlhy a neslyšně dopadal tam, kam již obyčejné lidské oko nedohlédlo. Byl zatracen.
Chlapcova nevinnost, poškozena a poničena jeho tolik hříšnými myšlenkami se svou nádherou nořila do tmy a skapávala na zem ve velkých kapkách krve pro chlapcovu pořezanou kůži nemilosrdným povrchem staletého stromu. Tříštila se o tvrdou zem.
Veškerá naděje, sen zapomnění, zmizela a místo ní nastala chladná realita. A ta nepřeje snění ani snům a touhám. Nepřeje lásce či jiným pocitům a prostor dává pouze pro bolest.
Ticho měsíční krajiny prolomil až hlasitý vzdech, vycházející z nadpozemsky krásných a smyslných rtů. Mlha se lehce zavlnila pro chlapcův pohyb, když zaklonil horní polovinu těla dozadu a jednu nohu obtočil kolem širokého kmenu. Chlapec byl nyní se stromem spojen pouze pánví a štíhlými nožkami. Svou tesklivou písní vrůstal do stromu.
Po pažích ho hladili větve a přijímali ho tak do své náruče.

A pak už jen strom a jeho tesklivá touha po lásce a odpuštění.