Jednou odpoledne...

Začínám usínat. Slyším kroky. Zdá se mi to? Spím už snad? Dveře se pomalu tichounce otvírají. Do pokoje někdo tlumeně vchází. Už vím,že se mi to nezdá,že jsem zcela vzhůru,při vědomí. Předstírám že spím,nevím kdo,anebo co to je. Cítím na tváři letmý dotyk,možná i náznak pohlazení. Zničehonic dlaňí ucukne,zvedne se a rychlým krokem odchází. Já usínám...
Ráno se probouzím jako každy den,normálně se chystám do školy. Než se připravím,přemýšlím o tom,co se mi v noci stalo. Nevím co si myslet. Mám se snad bát? Dospěla jsem k rozhodnutí,že požádám vychovatele,aby mě dočasně,než se mi vrátí nemocná spolubydlící,přiřadil na jiný pokoj,kde nebudu sama. Nechápu,proč máme na intru pokoje jen po dvou. Už jsem nachystaná a je nejvyšší čas vyrazit. Scházím dolů po schodech. Dole stojí vychovatel. Takový mladý,celekm sympaťák. Popřál mi hodně úspěchů a pěkně se na mě usmál. Vždycky se tak pěkně směje. Na mou noční příhodu ted není čas-stavím se odpoledne.
Ve škole celý den nemyslím na nic jiného,než na muj noční zážitek. Už se nemohu dočkat odpoledne. Hned po vyučování chvátám na intr s jasným cílem-najít vychovatele. To se mi celkem podaří snadno,bez jakýchkoli problémů. ´´Pane vychovateli,mohla bych s Vámi mluvit? Někde o samotě. Je to celkem osobní.´´ Podíval se na mě tázavym pohledem a s přikývnutím hlavy odpověděl: ´´Samozřejmě,pojď za mnou.´´ Přišli jsme do kanceláře-no spíše do malého zapadlého kamrlíku na konci chodby. ´´Tak povídej,co potřebuješ?´´ Najednou nevím jak začít,co říct. Připadám si divně. Dívá se na mě. Skoro mě propichuje pohledem. ´´Já čekám...´´ povídá mi. Pořád nevím jak začít. Nakonec seberu všechnu odvahu a vyklopím mu co se mi v noci stalo. Pořád se tak na mě dívá. Začíná mi to být nepříjemné. Když domluvím,na chvíli je v místnosti trapné nepříjemné ticho. Pak ho vychovatel přeruší. Říká,že není kam by mě ted přemístil. Prý ale na mě dá osobně pozor. Prý sám ohlídá,aby si nic podobného neopakovalo. Nevím,zda-li je to přesně to,co jsem chtěla slyšet,nicméně spušně poděkuji a raději odcházím. Ten pohled stále cítím v zádech...
Zase už je večer,za chvíli máme večerku. Do pokoje nakoukne vychovatel: ´´Později přijdu. Až budou všichni spát. Nelekni se.´´ A zabouchne dveře. Fajn,říkám si v duchu a raději si jdu lehnout. Už téměř spím,když opět slyším kroky a otevření dveří. Asi vychovatel. Proč ale zamyká? Sedá si vedle mě na postel. Otevírám oči,opravdu vidím vychovatele. Usměje se na mě,ale nelíbí se mi ten odlesk v jeho očích. ´´Neboj se,maličká. Nic se ti nemůže stát. Budeš hodná,vidˇ že jo-že budeš hodná?´´ a pohladí mě po tváři. Jasně se mi vybavuje minulá noc a instinktivně se odsunuji. Pro jistotu jej ještě důrazně upozorňuji aby na mě nesahal. Rychlím pohybem mi zacpává pusu. Dochází mi,že je asi zle a snažim se ho odkopnout a utéct. Chytne mě a silou zatlačí zpátky na postel. Nemohu se pořádně hýbat. Jeho ruce mám všude. Jsem zoufalá... Maminko kde jsi?!?
Najednou je tma. Nic nevím,nepamatuji si co se dělo dál. Je ráno,otvírám oči. Polonahá se choulím v rohu místnosti. Jako bych v té skulince mezi postelí a zdí hledala úkryt. Nechci si připustit co se stalo. Ani v podstatě pořádně nevím co se stalo. Ale nemohu přestat myslet na to co si pamatuji a skrz co usuzuji co se mohlo dít dál. S obtížemi se snažím najít a sbalit si alespon nejdůležitější věci. Odcházím. Už se sem nikdy nevrátím.
Stojím na nádraží. Nevnímám okolí. Vráží do mě kolemjdoucí,párkrát slyším i nějakou poznámku na můj účet. Nic z toho mě nezajímá. Nastupuji do vlaku,doufám,že do správného. Sedámn si do prvního volného kupé. Vlak se rozjíždí. Z okna pozoruji míhající se krajinu. Po tváři mi stéka slza...