Adam -II

Ten den šel Adam znovu do nemocnice navštívit Annu. Nemocnice je sice sterilní místo, ale tahle působila špinavě, nebo spíše nečistě. Došel k pokoji Anny a chvíli stál u dveří. Přemýšlel a moc se mu nechtělo dovnitř. Nakonec otevřel a vstoupil. Anna odvrátila oči od okna k němu.

"Dobrý den," řekla. Její tón byl nedůvěřivý a zněl ostražitě.
"Ahoj, Anno," pozdravil opatrně Adam. Chvíli nevěděl, co dělat. Nervózně stál a mnul si prsty, těkal očima po jinak prázdném pokoji.
"No tak si sedněte," vybídla ho tak, aby bylo náležitě slyšet, že to dělá pouze ze slušnosti.
"Proč mi vykáš, Anno?" otázal se sklíčeně Adam.
"Víte... měla jsem s vámi až dosud moře trpělivosti, kterého si ale vůbec nevážíte. Čekala jsem, že přijdete. A dobře jste udělal, chci vám totiž říct jednu věc. Tímhle vaše drzost končí. Já vás neznám. Nikdy jsem vás neviděla a vyprošuji si takové chování!"
"Ale kdyby sis jen vzpomněla - "
"Na nic se nemusím rozpomínat! Nikdy jsme se nesetkali, nikdy jsme spolu nežili a nikdy, opakuji vám to dnes, teď, naposledy - nikdy jsem vás nemilovala. A teď jděte! Jděte z mého života, protože já vaší snaze nerozumím a nadto je nesmyslná..."
"Anno!" snažil se bránit zoufalý Adam. Anna vzala skleničku s horkým čajem a mrštila jím po nešťastném návštěvníkovi.
"Jděte! Vypadněte! Jste hluchý? Táhněte, vy..."
Adam už nechtěl poslední slova slyšet. Dvakrát opařený se vyřítil za dveře a tam čekal, i když nevěděl na co. Z dálky se blížily kroky, bylo mu to ale jedno. Za chvíli uslyšel matně pozdrav. Odvětil tiché dobrý den a hnul se kamsi stranou. Tu mu došlo, že ten člověk vstupoval do pokoje, který on sám právě opustil.

Pokoj měl okno, Adam se díval. Byl to doktor, kdo vstoupil do místnosti. Sedl si na kraj postele a na něco se vyptával. Anna - ksakru! - měla najednou úplně jiný výraz. Usmívala se! Ale v její tváři bylo pořád jakési zvláštní napětí. Adam se připlížil ke dveřím, aby lépe slyšel. Vše sledoval škvírkou dveří.

"Dobrá, podíváme se na vás zase zítra," usmál se doktor a obrátil se k odchodu.
Sakra! Něco mi jistě uniklo, spílal Adam sám sobě.
"Zítra?" zeptala se Anna a její výraz byl stále napjatější. Doktor se otočil. Adam mu neviděl do tváře, ale zdál se být poněkud zaražený. Chvíli hleděl na Annu, poté přistoupil k její posteli a odvětil:

"Jistě. Máte ještě něco na srdci? Je něco... co jste mi neřekla? Na něco jsem se zapomněl zeptat?"
Anna se posadila v posteli a doktorovi zpříma hleděla do očí. Vypadal překvapeně, trochu vyděšeně. Nevěděl, co čekat. Adam také netušil. Jen viděl, jakou má její tvář barvu, tváře hořící jedním ohněm, tváře žádostivé ženy, takové, před kterou je lepší utéct, skrýt se, hlavně se nenechat polapit. Doktor na celou situaci zareagoval velice hloupě, alespoň to bylo Adamovo mínění. Sedl si opět na kraj postele a hleděl na Annu.

"Můžete mi říct... všechno," řekl soucitně doktor.
"Friedbergere," začala poněkud ostrým tónem, který se pak snažila jaksi zaoblit. "Doktore Friedbergere..."
Ticho. Doktor mlčel, Anna také. Doktor sklopil oči a Anna se pohnula, téměř sebou trhla. Doktor však zrak nezvedl. Kdo ví, co se v něm dělo - zato v Anně krev tepala čím dál tím rychleji, zběsileji, nezvladatelně - až musela promluvit.
"Tak - doktore. Ano, mám toho ještě spoustu na srdci. Ještě spoustu! Ale vy jako obyčejný doktor nemůžete chápat pohnutky někoho, kdo nemá minulost... kdo nemá vůbec žádné zázemí! Celou dobu se tu na mě usmíváte, co si mám myslet! Ale víte, já ještě nejsem odepsaná, v žádném případě! Vždycky a na všem se dá začít znovu. Vždycky, rozumíte? A je mi jedno... je mi jedno, že sem za mnou chodíte jako soucitný... jako ten jediný, koho já si mám vážit, protože nikdo další se mnou nebude ztrácet čas - tak tedy... abyste věděl... já si vezmu, co mi patří, já si vezmu svoji daň! Daň za to, jak mě klamete celý ten čas, který tu trávím! Nedobrovolně a s vámi! Vy, vy jste jediným viníkem toho, co se se mnou děje a víte co - co je mi po nějakém vykání! Co je mi po nějaké úctě k autoritě, jste snad autorita? Proto, že za mnou dvakrát denně přijdete a mluvíte o tom, jaké je počasí? Aha! Tady něco nehraje, tady něco šeredně nehraje, že? A netvař se jako bledule, Friedbergere, nesluší ti to, ani trochu ne! Kdo je na to sakra zvědavý, kdo!" řvala nepříčetně a Adam jak v hypnóze sledoval, jak má zatnuté pěsti, křečovitě se drží přikrývky a prská jako vzteklá kočka na ubohého dobráka Friedbergera.
"Nevěřím, nevěřím, nevěřím! Ani jedno z těch rádoby dobrých slov... ze všeho toho, co je tady jen z donucení... z nutnosti... jen tak... aby se udržela ta slavná dobrá pověst! Ale ty si poneseš svou zodpovědnost! Nemysli si, že to všechno zůstane bez odpovědi... Teď přijde moje chvíle...! teď se těš!"

Panebože, teď se těš, projelo jí hlavou. A už při posledních slovech držela doktora za límeček a prudkým dechem, přerývaným dechem nemocné osoby se mu snažila vdýchnout tutéž zběsilost. A její tváře byly v tu chvíli tak rudé jako její rty, které v mžiku byly přisáty na rty doktora, panebože, jen se těš, jako by ho chtěly vysát, zbavit ho poslední kapky života, těš se, ty potvoro, těš se! a doktor se s překvapením odtrhl a rychlé sebeobranné reakci Annu uhodil do hlavy. Okamžitě si bolavé místo přikryla rukama a vypadala jako v šoku, jako kdyby ji zbavili mozku, mysli, duše. Doktor v mžiku zmizel a nebylo ho nikde vidět. Anna se zmohla jen na pár slov do prázdného pokoje.

"Friedbergere... pamatuj přece... bez lásky...nejsi nic... ani dobrý doktor..."
A Adamovi to doslova urvalo srdce. Ach bože, za co! Za co... Už nepřemýšlel a utíkal domů. Nic nemělo smysl a nejméně to, být na tomto prokletém místě. Utíkal, byla už tma, běžel prázdnými ulicemi a nemyslel na to, že je zima, mráz... Běžel bez klidných myšlenek až domů, kde se svalil do postele vyčerpáním tak, jak přišel, a rázem tvrdě usnul, milosrdným a bezesným spánkem.

...

Vzbudil se. Hnusná noc. Divná, temnější než jindy. Chvíli mu trvalo než se zorientoval, poměrně rychle si ale vzpomněl - a ještě teď mu to běželo hlavou. Panebože, proč! Jakým idiotským činem se zasloužil o tak strašný osud? Proč se musel stát svědkem tak strašné, strašné věci, tak nepopsatelně strašné, že kdykoli se mu ta scéna opakuje v mysli, zrak se mu kalí jako louže ve městě... Je černý jako ďábel sám, zbavuje ho vědomí, strašná, strašná vzpomínka! A na dně jeho duše běhá chlápek... Pitomý, pitomý dveře! Zhovadilý moje uši! křičí. A nedá mu spát... nedá mu spát ta hrůza, ten děs, ta zbořená pevnost, kterou stavěl léta letoucí vlastníma holýma zkrvavenýma rukama za cenu toho, že je už nikdy nepoužije... Pořád to slyší! Pořád to vidí!

"...teď přijde moje chvíle! Teď se těš!"

Je jako bájná příšera... obluda z podsvětí... v to se změnila... v to a v nic jiného... v nic jiného! Teď přijde její chvíle... právě teď. Ach můj bože... pomyslel si. Ale naštěstí znovu usnul.