Třetí den

Je večer mokrej studenej večer. Sněží. Praha je dusná, jako by byla jedním velkým kulturním domem, s tanečním sálem a postraníma chodbama. Každou chvíli se kolem vás mihne někdo vystrojený na ples, na zábavu. Páchne tu víno. Cítíte se jako na plese, kde sice znáte spoustu lidí, ale jen od vidění, kdy nemáte s kým tancovat. Chcete se schovat do nějakýho rohu a počkat až si vás někdo všimne, i když v tom rohu si vás může všimnout asi jen Bůh, nebo nějakej pobuda o kterýho vůbec nestojíte. Sněží a je bláto. Mokrý, vlhký. Nechcete tančit, nechcete se účastnit bálu, nechcete v puse cejtit pach hořkýho vína a bejt přehlušený stovkami decibelů od pódia. Hledáte kostel. Klidný místo. Někde, kde si uvědomíte, že jste na světě, že dejcháte a že je to vlastně krásný. Míjíte desatery kostelní dveře, zavřený, středověká klika, se kterou už se stejně žádný dveře otevřít nedaj. Až pak, když už byste se skoro spokojili s tou mrazivou ulicí vystlanou sněhem, uvidíte jedny dveře otevřený. Znamení! Řeknete si, ale něco ve vaší hlavě váš už předem upozorní, že je to až moc vykonstruovaný vysvobození. Kostelní nástěnka. Chtěj po vás vstupný a prej jsou tam uvnitř nějaký skvělý umělecký díla. Taháte z kapsy peněženku, pokladní je nepříjemná, vůbec ne jako normálně osoby ve veřejích kostela. Neusměje se. Ani trochu. Jen: Jste vážně student? Fajn, asi nejsem, stejně si tak nepřipadám. Mám chuť jí to hodit na hlavu, ale nakonec se dovnitř přece jen dostanu. Typickej katolickej kostel. Stovky krucifixů, stovky zlatejch rámů. Proč to ty lidi dělali? Vážně ze zbožnosti? A teď na to vybíraj vstupný. Ze zdvořilosti projdu kostel celej. Je tu stejně zima. Jo, chtěla jsem si tu sednout a … a bejt tu. Kostelní lavice většinou fungujou, kostelní atmosféra většinou funguje. Žízním po tý zmrzlý ulici. A pak jsem venku. Jen jedny těžký kostelní dveře. Modlim se za kosteli, kde vybíraj vstupný, za svoje nerozhodný, plachý srdce, za všechny lidi, kteří si myslí, že nejsou na světě, ale v jednom velkým kolotoči. Zatraceně.
Je ráno mokrý studený ráno. Tak mě napadá, že jsou to tři dny. Zase hladovím. Sněží. Krev se mi pění. Směju se sama sobě, svojí podobnosti s kostelem, kde vybíraj vstupný. A pak jdu po náměstí. Praha mlčí, vyspává po mejdanu, ale já nemám na jazyku hořký víno, cítím se v ní jako právě narozený dítě. Našla jsem malej po domácku vyráběnej památník. Na stovky let starým náměstí. Píše se na něm, že má cenu se upalovat z lásky. A že láska v lidech je, když se nenechaj přehlučit. Sněží. Ve mně vevnitř asi taky sněží. Vím, že si za to můžu sama, když se toulám po bálech a platim vstupný do kostelů, když si žiju svůj život. Vím, že z toho úplně nikdy neuteču. Vím, že se v tom musím naučit chodit, ale možná to za to i stojí, když jsou i rána a svítání, když je i láska a když jí můžu být plná.