vražedná svoboda

Vzbudila mě lahodná vůně právě upečené klobásky. Držel ji v ruce nějaký turista,který zrovna šel kolem a ukusoval z ní. Zvedl jsem hlavu a pozoroval ho, dokud nezmizel za rohem ulice. V tlamě se mi začaly sbíhat sliny a útroby se začaly svírat hlady.. S povzdechem jsem složil hlavu zpátky mezi přední packy. Ani si nepamatuji, kdy jsem měl naposledy něco pořádného k jídlu.
Můj dvounohý společník, ležící na lavičce, sebou ze spaní lehce škubnul a zabrblal cosi nesrozumitelného. Obrátil jsem k němu hlavu. Byl to zarostlý, neupravený a alkoholem zapáchající tvor. Na sobě měl tričko připomínající ementál, džíny odrbané tak, že by je neměli odvahu nosit ani hippies. A boty? Pár odrbaných tenisek, držících pohromadě jen pevnou silou vůle. Nemám ho rád. Zůstávám s ním přes den jen proto, aby mě nesebrali ti, kterým říkáte policisté. Abyste tomu dobře rozuměli- chytili mě a odvezli do útulku už celkem třikrát. Naštěstí se mi odtud podařilo vždycky utéct. No, řekněte, vy byste neutekli?! Zavřou vás do malé klece, kde se sotva můžete hýbat, “ošetřovatelé“ vám dvakrát denně prostrčí dírou misku s těmi nejlevnějšími granulemi a ani na vás nepromluví , spát musíte na tvrdé betonové zemi… Brrrr! Ještě teď se při tom pomyšlení otřesu.
Proto raději zůstávám s tím lidským neandrtálcem. Čas od času se se mnou dokonce podělí o něco k snědku. Takže to není zase až tak strašné. Je to bezdomovec- jako já. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem pes a on člověk. Ovšem jak jsem již řekl- ve dne se zdržuju v jeho společnosti, používaje ho jako ochranu ale jakmile se setmí… V noci zapomínám na všechny nepříjemnosti a vyrážím za dobrodružstvími, kterých je tohle město plné. Rád objevuji a zkoumám nová místa.
Už když jsem byl malé štěně, utíkával jsem vždycky co nejdál od maminky a pelíšku s ostatními sourozenci. Říkávali, že jsem jako ten slavný cestovatel- Marco Polo. Můj další osud se bohužel podobal stovkám jiných příslušníků mého druhu. Když si pro mne přišli mí noví páníčci, bylo to samé „Ňuňu ťuťu“ a „Ty jsi nám ale kláááásnej pejsáneček“, až jsem měl obavu, že se roztečou jako zmrzlina na sluníčku. Nikdy jsem si nepotrpěl na povrchní lichotky a rozmazlování. Moje srdce toužilo po partnerství ale zároveň svobodě. I když se mi toho od nich nikdy nedostalo, starali se o mne vcelku dobře. Bohužel jen do doby, než se začali hádat. Uprostřed té soukromé války, která se mezi nimi rozpoutala, na mě dočista zapomněli. Během bitek jsem se vždycky schoval pod lavici v kuchyni aby mě náhodou nezasáhl nějaký z předmětů, kterými po sobě ti dva házeli v záchvatech vzteku. Po 14 dnech se “Ona“ sbalila, se slzami v očích mi řekla jen: „Sbohem…“, zavřela za sebou dveře a pak jsem ji víckrát neviděl. Nějakou dobu se mi po ní stýskalo, to přiznávám. “On“ na mě úplně kašlal- nedával mi nic k jídlu, nevenčil mě, a když jsem to pak nevydržel a počůral se v bytě, akorát mě zbil a nadával mi. Nakonec mě odvedl do útulku, odkud jsem naštěstí utekl. Od té doby se potuluju městem na vlastní pěst. Sice mě policisté několikrát chytili ale pokaždé jsem jim zase zdrhnul. Nemusíte mě litovat. Nestojím o to. Držím se hesla- co tě nezabije, to tě posílí. Žiju, a to je hlavní. A na psa-bezdomovce poměrně šťastně.
Dnes v noci bude úplněk. Půjdu se podívat na své oblíbené místo. Vyrazím ještě před setměním. Mému dvounohému společníku to rozhodně vadit nebude. Ráno se zpil do němoty, takže teď jen leží tady na lavičce pod stromem, chrápe a o mé existenci nemá nejmenší potuchy. Ležím opodál a házím po kolemjdoucích smutné oči. Čas od času se některý z nich pozastaví a hodí do plechovky před námi pár mincí. Zívnu si. Nuda,nuda,nuda. Mám přeležené celé tělo. Potřebuju zase protáhnout svaly. Tohle nicnedělání mě ubíjí. Už aby byl večer!
Hodiny ale ukazují teprve pár minut po poledni. V létě se čas hrozně vleče. Mžourám do slunce, které nemilosrdně pere do ulic velkoměsta. Ovzduší je nehybné a těžké. Ani sebemenší náznak letního vánku, který by vás v tom dusnu osvěžil. Jako byste dýchali vzduch samotného pekla. Lidé se před tím spalujícím žárem uchylují do chladivého stínu stromů nebo sedí v klimatizovaných kancelářích a ven vycházejí až navečer, kdy vedro malinko poleví. O důvod víc, proč se těším na večer. Nemám to štěstí jako pinčové nebo mexičtí naháči, kteří jsi tuhle saharu vyloženě užívají. Moje srst je dlouhá, což je v tomto počasí absolutně nepraktické. Jazyk mám až na bradě a funím jako lokomotiva. A to ležím ve stínu! Na sluníčku by se mi ty chlupy spekly. Ani ta tráva nechladí. Musím se jít trochu osvěžit… Vstanu a líně se šinu k nedaleké kaskádové fontánce… Lačně začnu hltat vlažnou vodu. Je to hnus ale lepší než nic. Aspoň na chvilku zaženu žízeň. Naproti mně dosedl na dlažbu holub. Po očku mne sleduje. Nehýbu se a též ho upřeně pozoruji. Každý sval v těle mi jen hraje. Jakmile udělal krok vpřed blíž k vodě, vystartoval jsem a chňapl po něm. Byl ale příliš rychlý a uletěl. Ach jo. Znovu se napiji těch nechutných splašků a vracím se zpátky do stínu. Plácnu sebou do trávy a nasávám všechny ty slastné vůně. Slyším ještě štěbetání ptáků v nedalekém sadu a povyk dětí dovádějících na blízkém hřišti. Oči se mi zavírají…
Ze snění mě náhle vytrhl zvučný smích. Otevřel jsem oči. Bylo už šero. Po dlážděném chodníku šla skupina rozesmátých dívek. Lehoulinký vánek od řeky si pohrával s mojí čupřinou. Cvrčci už začali s každovečerním koncertem. Z nedaleké hlavní ulice sem doléhaly zvuky projíždějících aut a drčení tramvají. Se setměním tohle město ožívá.Skvělé! Podařilo se mi úspěšně zaspat dobu, kdy bych stejně jenom lelkoval a nudil se. Byl však nejvyšší čas vyrazit. Protáhnul jsem se, setřásl spaní a svižným poklusem vyrazil potemnělým parkem. Seminářskou zahradou se teď procházeli milenci zavěšení jeden do druhého. Vzduch pomalu chladnul, stromy usínají, ptáci v korunách stromů ztichli, květiny schovaly své květy do malých poupat. Těším se až opět budu tam nahoře. Sám. Pode mnou celé město jako na dlani. Miliony světýlek, připomínajících svatojánské mušky. Při této myšlence jsem si radostně poskočil.
Doběhl jsem na konec parku. Na tomto náměstí doleva směrem k řece. A tudy až k molu u Ostrova. Ve dne se to tady většinou hemží cyklisty ale večer… Cyklostezka byla úplně prázdná. Nikde ani živáčka. Mnohem lépe se mi dýchalo. Vzduch u řeky měl lahodnou chuť a příjemně chladil. Najednou mě zaplavil nesmírný pocit štěstí. Rozeběhl jsem se tryskem vpřed. Uháněl jsem neúnavně po nábřeží. Okolí se mi v té rychlosti slilo v jednu rozmazanou skvrnu. Hnal jsem se pořád dál a dál. Jupíííí! Chachá, nikdo mě nechytí! Cítil jsem se v tu chvíli tak nespoutaný, tak svobodný- jako orel letící kilometry nad zemí, mající pod sebou celý svět.
Jak jsem tak letěl, úplně jsem zapomněl zastavit. Musel jsem se o kousek vrátit. Hm. U mola ulicí vpravo k nádraží. Dostal jsem se do frekventované zóny, takže se musím pohybovat obezřetně. Sviští tudy jedno auto za druhým. Čekám až se na tom vysokém špinavém stožáru rozsvítí červená, abych mohl přeběhnout na druhou stranu. V nosu mě štípe kouř z výfukových plynů. Fujtajbl! No konečně! Naskočila červená a auta se jako na povel zastavila. Nečekám ani vteřinu a upaluju na druhou stranu ulice do parčíku, plného feťáků. Nezastavuju se tu ani na okamžik a běžím dál přes zelený most. Je kovový, takže mi to sem tam uklouzne. Nevšímám si toho. Následuje nejtěžší část mojí cesty- obrovská křižovatka. Jezdí tu jako blázni. Tady musím být obzvlášť opatrný. Červené kolečko, zelený panáček- můžu jít. A teď? Jenom půlhodinka cesty vilovou čtvrtí a jsem na místě..!
Kráčím pomalu. Nespěchám. Proč taky? Vychutnávám si každý krok, o který jsem blíž svému cíli. Možná, zůstanu déle než jednu noc. Je tam ticho a klid. Žádná policie. S těmito myšlenkami se ubírám mezi rodinnými domky. Občas na mě zpoza plotu zaštěká nějaký rozmazlený pejsánek. Jsou mi protivní, nemám je rád. I když přiznávám, že to nemusí být vždycky špatné mít kde složit hlavu a denně dostávat hromady jídla. Ale je to nudné. Nechci být lidským otrokem. Jsem rád sám sebou. Svobodný, i když pravda-s ručením poněkud omezeným. Dívám se do rozsvícených oken. Pozoruji, jak se postavy za nimi pohybují a cesta mi rychle ubíhá. Mezery mezi domky se postupně zvětšují a silnička, po které jdu, se začíná stáčet doprava a na její levé straně se zdvihá prudký svah. Dávám se do klusu a vzrušeně čenichám. Tady někde by už měla být moje cestička! No ano! Radostně vrtím ocasem a velkými skoky vybíhám po svahu nahoru. Kolem voní les,tráva, voda, hlína… Už jen pár metrů. Země pod tlapkami mi přechází v hrbolatou skálu. Tráva už zcela zmizela a pode mnou je jen skála. Tvrdá holá skála. Dívám se pod sebe. Auta a tramvaje odtud vypadají tak nicotně. Jako mravenci v mraveništi. Dole si plyne řeka. Proudí si pořád tím samým tempem. Odráží se v ní světla velkoměsta. Třpytí se v jejich svitu a hladinu jí čechrá jemný vánek. Stojím na místě,kde se střetávají dva světy- přede mnou hlučné a rušné ulice velkoměsta. A za mnou? Stromy, louky a lesy se rozprostírají všude, kam jen oko dohlédne.
Tato scenérie mě pokaždé uchvátí natolik, že jsem schopen prosedět zde celé hodiny. Vyšel měsíc. Je tak nádherný! Až z té krásy začínám kňučet.
,,AAAÚÚÚÚ!“,vydralo se mi najednou z hrdla. Vyjádřil jsem tak svůj pocit z té krásy všude kolem. Líbilo se mi to. Zavyl jsem proto znovu. A zase. Někde ve tmě pod sebou jsem uslyšel odpověď. Vyl jsem dál. Postupně se ke mně přidávali další a další psi z vilek, stojících u úpatí skály. Vyli jsme svorně na měsíc jako to kdysi dělávali naši divocí předkové. V tu chvíli jsem se cítil svobodný jako nikdy předtím…
Naše óda na měsíc postupně umlkala. Když vše opět ztichlo, zvedl jsem se. Zatoužil jsem po noční koupeli. Po čistém a hebkém kožíšku, zbaveného prachu,potu a špíny. Po osvěžení. V údolíčku pod těmito skalami se totiž skrývá jezírko. Jeho voda je čistá a průzračná jako nebe po dešti. A jak báječně chutná! Neváhal jsem ani chvilku a okamžitě vyrazil po pěšině podél louky. Poslouchal jsem zvuky noci a neúnavně směřoval za svým dalším cílem. Po nějaké době se cestička začala pomalu svažovat, až se proměnila v prudký svah. Musel jsem našlapovat velmi opatrně a s rozmyslem. My psi tak dobrý zrak jako lidé nemáme, a proto se z větší části orientujeme spíše podle čichu a sluchu. Momentálně tomu tak bylo i v mém případě.
Byl už jsem skoro dole u silnice vedoucí rovnou k jezírku, když se po mém levém boku v křoví cosi pohnulo. Ztuhl jsem a našpicoval uši. Ticho. V tu chvíli ke mně donesl vánek pach toho tvora, který se přede mnou skrýval. Kočka! Myslím, že jí to došlo, protože pár vteřin nato, vyrazila bez rozmyslu vpřed. Já samozřejmě za ní. Mezi psy a kočkami panuje odedávna jakási nevyhlášená válka. A já měl teď možnost do ní přispět dalším vítězstvím. Hnala se temnou uličkou, osvětlenou jen několika chabě svítícími pouličními lampami. Prchala seč jí síly stačily ale já měl větší výdrž. Už už to vypadalo, že to vzdává. Měl jsem vítězství na dosah tlapky. Při té honičce jsem ale úplně zapomněl dávat pozor na okolí. Kočka prudce uhnula doprava. Chtěl jsem uhnout také ale najednou se ze zatáčky přede mnou vynořila dvě světla a zcela mě oslepily. Pak to šlo ráz na ráz. Ucítil jsem jen prudký náraz. Odhodilo mne to pár metrů zpátky. Byl jsem překvapen. Kočka nejspíš také,protože se zastavila na krajnici a sledovala další dění. Měla ve tváři zvláštní výraz. Nerozuměl jsem mu. Trochu mě píchalo v boku ale až teď jsem si uvědomil, že vlastně necítím tlapky. Zkoušel jsem jimi hýbat. Nešlo to! Okolí jsem viděl stále více rozmazaně. Poslední, co si pamatuji je změť hlasů, barev až se nakonec vše slilo v jednu velkou rozplizlou skvrnu……
,,Ježiši! Tys ho srazil!“
,,Třeba ještě žije, odvezeme ho na veterinu! Dělejte! Pojďte mi pomoct, naložíme ho do auta! No tak!..“
,,Ne… Nedýchá…Už-už je pozdě… Nech ho ležet…“…