Labutě

Lampa před průjezdem prskla a dýchavičně se rozsvítila. Po ulici spěchali poslední opozdilci. Slabě mžilo a každý z nich se už nejspíš těšil domů do tepla.
Ze tmy průchodu vykoukla drobná postava, v černém kabátě téměř neviditelná. Rozhlédla se kolem a vykročila po chodníku jako někdo, kdo nezná spěch.
Směrem od řeky se plížila mlha. Rozvalovala se v oranžovém světle lamp a tiše se sunula vzhůru do kopce. Černá dívčí postavička na chvíli zůstala stát zachumlaná do kabátu. Je to tak jiné, myslela si. Tak strašně jiná noc ve městě, než tam venku v lese. Tak jiná mlha. Ale stejně milosrdná k uprchlíkům.
Šla a cestou mimoděk nahlížela do výklenků a postranních uliček. Nepřekvapovala ji přítomnost žen ve vysokých botách a krátkých sukních, ale stále ještě si na ten pohled nezvykla. Prázdné, žalující oči, promrzlé ruce, které se bezúspěšně snažily schovávat do rukávů, masky z vrstvy pudru… Čekaly.
Měla pocit, jako by se ochladilo, a schovala hlavu do kapuce.

Vždycky ji něco táhlo k řece. Odmala ráda stávala na mostech a házela do vody kamínky. V posledních letech se vracela stále častěji sem na lávku za starou synagogou. Celé hodiny stála a dívala na řeku, která jí ubíhala přímo pod nohama a odplouvala pryč, daleko od města. Tam někde byl malý, zanedbaný domek s oprýskanou omítkou a propadající se střechou, ze tří stran obklopený stromy. Nebo možná ani nebyl. Možná si ho vysnila v některé z mnoha upršených zim.
Vystoupala dva schodky na lávku. Dnes už tu někdo stál. Uprostřed mostu se opíral o zábradlí starý muž a drobil chleba kachnám, které se o něj praly a čeřily vodu. Zastavila se vedle něj a zadívala se na hladinu.
Vzduch byl čistý a černě ledový a nad řekou se válely oranžové cáry mlhy. Město neklidně dýchalo v náměsíčném spánku. Rozpršelo se.
Šplouchání kachních těl přilákalo k lávce dvě labutě, které ve světle lamp vypadaly podivně přízračné. Větší z nich načepýřila peří a začala kachny od hostiny rozhánět.
„Mrchy,“ zabručel starý muž, vysypal do vody poslední drobečky, papírový pytlík zastrčil do kapsy a odkulhal.
Dívala se za ním.
Oranžové světlo se matně odráželo od labutího peří. Fascinovaly ji ty elegantní smyčky dlouhých krků, saténová křídla. Křídla, která si větší z ptáků požitkářsky protáhl a nechal je zahrát perleťovými odlesky. Záviděla.
A najednou jí projel záchvěv rozhodnutí. Když vykročila, kapuce jí spadla z hlavy. Měla modré oči.

Pršelo. Dívka v zašpiněném černém kabátě se prodírala křovím podél rozblácené cesty, aby se vyhnula největším kalužím. Cíl její cesty už byl blízko. Hned za nejbližší zatáčkou. A pokud ne, pak za tou další.
Nepamatovala se, před kolika hodinami nebo dny opustila město, jak je to dlouho, co na ní promokla poslední nitka, kolikrát uklouzla do rozvodněné řeky a škrábala se po blátivém břehu nahoru. Měla pocit, že když se zastaví, nikdy nedojde. Ze stromů padaly velké zaprášené kapky a zatékaly jí za límec. Necítila je. Necítila chlad, ani vlastní splašeně skákající srdce. Šla.
Za ohybem cesty nic nebylo. Ani za druhým. Přece to nemohlo být tak daleko od řeky… Začínala si uvědomovat, že jde možná jinam, než kam chtěla. Vyšla z poslední zátočiny a zůstala stát.
Ten dům měl vypadat jinak. Tento byl větší, křiklavě žlutý a kolem nerostl jediný strom. Horečnatýma očima bloudila po okolí. Co je to za divné hučení, řeka je přece daleko… A to černé… Jako by padaly saze… Horká tíha v zátylku…

Sněžilo. Pouliční lampa dýchavičně prskla a rozsvítila se. Kolem spěchali poslední opozdilci. V průjezdu stálo několik žen ve vysokých botách a krátkých sukních a zimomřivě se choulily do mizerných kožichů. Jedna z nich úporně kašlala. Čekaly.
Z ulice se ozývaly pomalé, těžké kroky. Chodec kulhal. Několik žen v očekávání zvedlo hlavy, ale hned je zase odvrátilo s otráveným výrazem v obličeji.
Ticho setmělého města náhle proříznul zvuk podobný stříbrnému noži a nízko nad střechami přeletělo hejno velkých ptáků. Labutí křik dozníval ještě dlouhou chvíli.
„Mrchy,“ zabručel starý muž, když míjel průjezd, a dál se šoural směrem k řece.
Žena, která kašlala, se otočila a vyhlédla na ulici. Černá silueta starce se pomalu ztrácela mezi stíny starých domů. Znovu ji přepadl neovladatelný kašel a z hlavy jí spadla kapuce. Měla modré oči.