kouzlo tvé píšťaly

Tichá, krásná, ale smutná melodie. Ano, tak bych to popsala. Melodie vycházející z tvé píšťalky. Nebo spíš z té, kterou jsi mi daroval. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo krásné, letní odpoledne. Byla jsem u vás na prázdninách. Leželi jsme na louce a koukali na těch pár bílých mráčků, které bloudily oblohou. Foukal lehký vánek a nedaleko byl slyšet šum potoka. Chtěl jsi, ať jdu s tebou k tomu potoku. Pořád jsi říkal, že je tam schovaný poklad. Nikdy jsem ti to nevěřila, smála jsem se ti a ty jsi se červenal. Až o pár dní později jsem pochopila, že si měl pravdu. Porozuměla jsem tomu tvému pokladu. Šla jsme si k tomu potoku sednout, byl už skoro večer. Slunce pomalu zapadalo a jeho paprsky se odrážely od hladiny. Bylo to okouzlující. Pár minut, ale tak krásných. Viděla jsem v tom potoku tvůj poklad, tu nádheru, kterou potok ukrýval. Najednou jsi byl za mnou. Polekala jsem se. Do teď nevím, jak ses tam objevil, ale na tom nesejde. Usmíval ses, byl jsi šťastný, na ten tvůj pohled se nedá zapomenout. Vzal jsi mou dlaň a položil jsi do ní píšťalku. Už jsem ji někdy viděla, ale v tu chvíli jsem si nedokázala vzpomenout, kde. Teď už to vím. Hrál jsi na ni, vždycky když jsi byl smutný. Do té melodie jsi ukryl všechnu svou bolest. Teď ji mám já, pokouším se zahrát přesně tu melodii, cos hrál. Nejde mi to, pokaždé je ta má jiná. Možná proto, že v tvé melodii byl kus tebe a v té mé je kus mne. Ale jednou, až naše melodie bude stejná, budu ti stoprocentně rozumět.