Matka

Stála nad propasti. Neznala její hloubku, neznala její dno. Věděla, že stačí jeden malý pohyb, jedna vteřina a bude po všem. Její propastí byla bezmoc. Nebo možná touha po něčem novém, dosud nepoznaném. Neznala hloubku ostří žiletky pevně svírající v druhé ruce. Neznala dno žíly, kterou si měla v plánu přeřezat. Chtěla jen zažít ten pocit. Pocit, o kterém již psali mnozí básníci v dobách dřívějších. Všichni z nich věděli, jak chutná ten pocit, když se kovový chlad žiletky dotkne teplé napjaté kůže. A sekne. Rychle, ale jistě. A hlavně hluboko…Pro jistotu…
Slzy ji stékaly po tvářích a padaly na třesoucí se ruku s ostřím. Na chvíli zapochybovala. Bylo tak jednoduché se pořezat až do kosti. Ale potom se jen velmi těžko hledá cesta zpět. Ale když ji všechno tak bolelo. Posadila se na okraj až na povrch napuštěné vany. Zrak neustále upírala ke svým rukám. Zavřela oči, aby si před očima projela celý film svého života…
,,No tak, Dito, vstávej! Dělej!“ křičela po ní matka. Nebyla to její pravá máma. Jen ji tak oslovovala. Ta skutečná jí umřela. To už bylo dávno. Myslela si, že všechno zvládnou s otcem. Ale ten byl toho názoru, že máma je v životě dospívající dcery velmi důležitá. A proto jí našel náhradní. A zlou. Nesnášely se navzájem. Dita si často přestavovala sebe jako Sněhurku a nevlastní matku jako zlou královnu. V dětství bývávala často ponižována, trestaná, zakazovala jí chodit ven s kamarády nebo dívat se na televizi. Když Dita povyrostla, objevila se v ní kapka vzdoru a drzosti, které ale máma krutě trestala. Dita často seděla na posteli a plakala. Neznala nic jiného než prostor svého pokoje, školu a cestu, kterou ji matka každé ráno pravidelně vodila. To aby nemohla vyvádět blbosti… V patnácti letech přišla Dita poprvé s namalovanými rty. Matka ji začala nadávat, že vypadá jak prostitutka a ujišťovala ji, že tak určitě skončí. Otec jen seděl v křesle a pil pivo. Vůbec teď často pil. Díval se na Ditu, jako by to byla její chyba. Vypadal smutně a Dita si to začínala vyčítat. Snažila se pro otce, pro domácnost, ale i pro matku udělat co nejvíce, co byla schopna. Ale pokaždé za to následovalo kárání, trest, a pokud chtěla jít do kina, nebo někam ven, matka ji zamkla v pokoji. Dita si nikdy nepomyslela, že by to mohlo být jinak. Brala to jako svůj trest za to, že není dostatečně hodná a slušná k rodičům. I když byl jeden z nich nevlastní.
V sedmnácti objevila jiný svět. Jmenoval se Jakub. Stýkali se tajně, protože kdyby máma zjistila, že Dita chodí s klukem…No, nechtěla si ani domyslet, co by se dělo. Dita byla šťastná. Naneštěstí tím poznamenaná. Chodila domů s úsměvem na rtech, neodpovídala, chovala se poslušně. Splnila každé přání, které nevlastní mámě na očích viděla. Až to bylo podezřelé. Možná to byla její veselá tvářička, nebo schovaný deník, který máma objevila pod Ditinou postelí, co ji prozradilo. To už nikdy nezjistí. Poté, co je spolu viděla ruku v ruce jít po promenádě, spustilo se neuvěřitelné peklo.
,,Ty malá couro! Tahat se s klukem na veřejnosti!“ řvala po Ditě a vrazila jí facku. Na promenádě. Před zraky stovky lidí. A hlavně před Jakubem.
Ten večer byly vypuštěny z matčiných úst snad všechny možné nadávky a neslušná přirovnání. Dita s pláčem a rudou lící od matčiny pravačky běžela do pokoje. Plakala. Celý svůj život byla jen matčinou loutkou, hadrovým panákem, který bude pořád nehybně a nemluvně stát, když jej ubíjíte svou silou. Fyzickou i psychickou. Možná před ostatníma hrála až příliš silnou a vyrovnanou. Ale ve skutečnosti se jí to velice dotklo. Přišla do bodu, ve kterém si většina lidí myslí, že je život hrozný, krutý a nespravedlivý. A právě v tento moment pomyslela na sebevraždu. V šuplíku vyhrabala starou žiletku a potichu se vkradla do koupelny. Sedla si na okraj vany, oči upřeny na zápěstí.
Ne, tenkrát to neudělala. Věděla, že je tady ještě někdo, kvůli komu by to nemohla udělat. Jakub. Nebo její otec?! Vyšla z koupelny, položila žiletku zpátky do šuplíku a rozhodla se Jakubovi ozvat. Jeho sestra jí suše oznámila, že bratr je momentálně mimo domov. Ditu trápilo, že se jí neozval, nepomohl jí, nepodpořil.. Nemohla se dočkat pondělí, kdy ho uvidí ve škole.
A jaké bylo její překvapení, když jej viděla s jinou dívkou. Objímal ji, hladil po vlasech a do ucha šeptal slovíčka, která kdysi patřila jen jí. Uvnitř se jí něco sevřelo, ruce klesly ke kolenům a nohy se podlomily.
Snažila se uklidnit. Bolela ji všechna slova, která si říkala stále dokola, znova a znova. Bolely ji všechny pohledy. Bolely ji myšlenky, pocity. Bolely ji slzy, srdce. Život. Nevěděla, jak by měla žít… Nevěděla, jak by měl kdokoliv žít… Věděla jen, jak žije ona. Žije jak hlemýžď vyloupnutý z ulity. Opuštěný, bez domova, sám. Celý její život byl jeden velký omyl. Nikoho se neprosila, aby se narodila. Tak proč se narodila? Proč trpí? Musí. Někdo to být musí. Mohla být vděčná za svůj život. Ale nebyla. Měla v plánu s ním skončit. A to rychle. Bloudila po městě, potkávala místa, kterými se procházela ještě se svou pravou mámou. Neboj, mami, za chvíli budu u tebe. Když pomalu stoupala po schodech k rodinnému bytu, slzy jí začaly samovolně stékat po tvářích. Nepřipouštěla si, že po nich jde naposledy. Naposledy v životě. Ohlédla se. Všechno jí náhle přišlo neuvěřitelné. Prožila tady tolik let. Těch pěkných i těch zlých. Usmála se. Pohladila zábradlí lemující schodiště, kliku od mohutných dřevěných dveří. Vytáhla klíče z kapsy baťohu. Naposledy v životě. Pomalu odemkla, aby zjistila, že nikdo není doma. Věděla, kam jít. Věděla, kde je. Ležela na stejném místě. Tak, jak ji tam onehdy položila. Převlékla se do bílé sametové noční košilky. Přiznala si, že původně byla určena na jinou příležitost, ale tahle byla také výjimečná. Byla poslední v jejím životě. Opatrně vzala žiletku mezi dva prsty a nesla si ji do koupelny. Zamkla a napustila vodu do vany.
Seděla na kraji vany a upřeně hleděla na své od slz mokré zápěstí. Říká se, že strach ze smrti je horší než-li smrt sama. Dita se nebála. Pořád se usmívala. Věřila, že jí tam bude lépe. Bude se svou pravou mámou. Už nevěděla, co má dělat. Už to nezvládala. Moc mě to mrzí. Tak mi to, prosím, odpusťte.
Ležela ve vaně, bílá košilka nadlehčována vodou. Věděla, že to musí udělat. Byla rozhodnutá. Přestala věřit, že něco změní. Přestala věřit, že někoho změní. Přestala věřit na zázraky. Přestala věřit v jednoho člověka. Přestala věřit.
Postavila žiletku těsně k žíle. Už kdysi věděli jak na to… Zavřela oči. Z předsíně se ozval hlas jejího táty. Lekla se a její ruka škubla…