Klavírní tóny

Byla zima.
Zima 1917.
Byla válka.
Světová válka.
A jeden vojín přijel na svátky za svou milovanou.
Byli mladí, vše bylo před nimi. I když je vše ohrožovalo, teď byli spolu, nic je nemohlo rozdělit.
Skoro nic.

Ležel v posteli.
Byl v té fázi mezi úplným spánkem a bděním.
Tu miloval.
Věděl ještě o sobě a přece už nevěděl.
Otočil se na bok.
A viděl před sebou nejkrásnější dívku. Tu dívku. Jeho dívku.
Hlasitě oddechovala. Vypadala, jako kdyby byla mrtvá.
Kdyby neviděl její vzdouvající se hrudník a neslyšel její výdechy a nádechy... myslel by si, ne - věděl by -, že je mrtvá.
I přesto, že by nebyla.
Miloval ji?
Sám sebe se na takovou otázku ptal častokrát. Znali se od dětství, když jako malé děti spolu běhávaly po loukách a lesích. A i když to bude znít jako klišé, měl pocit, že ona je ta pravá.

Ze začínajícího spánku ho vyvedly vzpomínky na dětství.
A také zvuk klavíru, z bytu nad ním.
Lehké tóny zněly tichým domem.
Zaposlouchal se, zavřel oči, ale nespal.
Klavír najednou utichl.
Otevřel oči. A uviděl jen ty její krásně nevinné oči.
Hleděly a hleděly. Naléhavě, snad i prosebně, vystrašeně.
Políbil ji. Opět na ni pohlédl a pohladil po vlasech.
Usmála se. A zas už spala.

Díval se na ni a začal hrát opět klavír.
Najednou ho napadla otázka: co s ní bude, až on tu nebude?
Co když se něco stane?
Kdo ji bude hladit po vlasech a dávat jí uklidňující polibek..?
Kdo bude poslouchat po nocích klavír a dívat se, jak klidně spí..?
Bylo to zraňující.
Bolestivé, zničující.

Miloval ji.
Uvědomil si to plně, když mu, v krásném béžovém kabátku a kloboučku stejné barvy, mávala na rozloučenou. Odjížděl na frontu. Opět. Snad už naposledy. Doufal, že už brzo vše skončí a on si ji vezme za ženu a budou šťastní. Jak moc se mýlil.

O rok později v týž den o svátcích, dívka leží v posteli.
Nad ní hraje opět klavír. Dívka pláče.
Už tu není nikdo, kdo by ji pohladil po vlasech a polibkem jí smazal všechny pochybnosti.
Chlapec je mrtev. Zemřel jen pár týdnů před ukončením té strašlivé války.

A o další rok později, už zvuk klavíru neslyšela ani dívka.
Zbyl jen tichý dům, jedna postel a klavírní tóny svátečních nocí.