Hodiny

Ležím na posteli mezi oblečením mého manžela. Zavírají se mi oči. Za poslední dva dny má víčka klesla sotva na hodinu. I když bych si tolik přála to vše nevidět. Avšak spánek stále nepřichází, musím myslet na to, co se přihodilo.
Ráno jsem manželovi připravila snídani. Měl mít důležité jednání. Vzbudila jsem ho o půl šesté, aby měl dost času se připravit. Zapnula jsem rádio, jenže z rozhlasu se ozvalo „Dobré ráno, při osmé hodině ranní zde máme čerstvé zprávy…“ Přeběhl mi mráz po zádech. Uvědomila jsem si, že čas na mém budíku se neshoduje s časem na ostatních hodinách. Záhy si to uvědomil i můj manžel. Upustil kravatu a jeho zrychlený dech se rozléhal po nezvykle tichém pokoji. Práce pro něj byla velmi důležitá, až později jsem pochopila jak moc. Tichým a beznadějným hlasem promluvil do ticha „Všechno co jsem doposud dělal bylo k ničemu. Díky mě firma přijde o statisíce a já přijdu o práci!“ „Ale oni to pochopí, promluvíš si s tím klientem a dohodnete se na novém termínu.“ Uklidňovala jsem ho. „Ty to vůbec nechápeš, hloupá krávo!“ Zařval na mě takovým tónem, jako by to vůbec nebyl on. Najednou jsem nebyla schopna slova. Začal se smát. Vysmíval se mi do obličeje a já nechápala proč. Otočil se a se slovy „Svým způsobem tě lituju“ a odešel.
Měla jsem pocit, že se ocitám ve snu. Najednou se mi zdálo všechno tak neskutečné. Popadla jsem telefon a vytočila číslo svého otce, jež byl majitelem firmy, v které manžel pracoval. „Tati! Já vůbec nevim, co dělat. Nevzbudila jsem Petra na to dnešní jednání včas, choval se jak pominutý, myslí si, že ho vyhodíš! Tati!“ chvilku bylo ticho, pak přísným hlasem řekl „Víš, zvoral to, zvoral to hodně, už jsem s ním mluvil, nejde o to, že zmeškal jednání, ale o to, co se tím provalilo, je mi to moc líto, ale nemůžu nic dělat.“ Stále jsem nechápala o čem mluví, chtěla jsem vysvětlení, ale prý teď nemá čas „promluvíme si jindy“ a položil telefon.
Nechápu, co může být tak důležité na práci účetního. Možná že vzhledem k tomu, že v garáži máme Porsche, tak práce, jež Petr vykonával byla důležitější, než jsem si myslela. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, věděla jsem, že si žijeme nad poměry, ale nepřišlo mi to divné vzhledem k tomu, že spoustu času trávil Petr na služebních cestách. Začala jsem šátrat po zásuvkách, aniž bych věděla, co hledám. Byla jsem tak zoufalá z toho neznáma, jež se kolem mne začalo rozlévat. Najednou půda, na které jsem stála, nebyla tak pevná. V zásuvce mezi ponožkami jsem našla hezky zdobenou krabičku. Měla jsem strach jí otevřít. Ale ten překonala zvědavost. Uvnitř byl krásný náhrdelník, od pohledu velmi drahý. Myslela jsem, že odhalím jeho nekalé obchody a místo toho jsem objevila dárek k mým narozeninám. Usmála jsem se. Krabičku jsem zase zavřela a uložila na místo. Vedle ní leželo přání, ani nevím proč jsem po něm sáhla, ale najednou jsem udiveně hleděla na jeho obsah: Miluji Tě. Moc dobře víš, že mé manželství je jen přechodné, už brzy budeme spolu… Mé bezvládné tělo sklouzlo po starožitné skříni a nehybně leželo na studených dlaždicích. Jediný pohyb vykonávaly mé rty slané od slz, jež šeptaly „vše je jen sen, tohle nemůže být pravda, není to pravda, je to jen sen…“ Byla to snad věčnost, co jsem tam jen tak ležela a přesvědčovala sama sebe, že můj muž je milující manžel, že jsem žena jeho života. Chtěla jsem znát celou pravdu, vše ohledně jeho práce, chtěla jsem vědět, proč si vydržuje milenku. Zvedla jsem mobil a dokola vytáčela jeho číslo, i když vždy na mé prosby odpověděl jen hlas, který mě informoval o nedostupnosti mého muže. Zkoušela jsem to až do doby, kdy se na displeji ukázala hláška „Slabá baterie“ a to poslední, jež osvěcovalo pokoj, zhaslo.
Byla noc a stejně jako se zatáhla obloha i mé myšlenky byly čím dál víc temnější a přec možná realističtější. Zavřela jsem oči a nejspíš jsem usnula. Vzbudil mě až známý zvuk, jak někdo odemyká vchodové dveře. Rychle jsem vstala. Do pokoje vstoupil Petr, rozsvítil, pohlédl na mne a beze slova si začal balit. „Tak to ne! Chci sakra vědět co se tu děje!“ a po tváři mi opět stékaly slzy. „Jsem obchodník a ty jsi byla součástí jednoho mého obchodu, ten skončil, tím pro mne končíš i ty.“ A pokračoval v balení. „O čem to sakra mluvíš?! Vůbec nic nechápu!“ hystericky jsem na něj řvala. Vytáhl ze svých desek dopis a vtiskl mi ho do ruky „Mrzí mě, že máš štěstí na takový dvě svině, jako jsem já a tvůj otec. Pro zbytek věcí se stavim jindy.“ A odešel. Snažila jsem se ho zadržet, ale nemělo to cenu. Rozložila jsem dopis a poznala písmo mého otce.

Milý Petře,
mám pro tebe takový návrh, vím moc dobře, jak stojíš o mou spolupráci. Nejsi hlupák a pochopil jsi, že naše podnikání není tak čisté. Na druhou stranu nejsi takový hlupák, aby jsi šel na policii a raději bys toho využil. Dobrá můžeš se stát mým společníkem, ale má podmínka je, že si vezmeš mou dceru. Už dobré dva roky je do tebe zamilovaná a já jsem schopen pro svou dcerušku udělat cokoliv, jen aby byla šťastná…

Dál už jsem číst nemohla. Všechno co jsem doposud měla byla jen velká iluze! Byla jsem naivní kráva. Můj milovaný otec a můj manžel nejsou ti, za které jsem je považovala! A kdo jsem já? Jen loutka … loutka, která byla součástí hry, jež skončila.
Skrz žaluzie do pokoje začaly pronikat paprsky slunce a přesto jsem necítila jejich teplo. Co dokáží jedny hodiny, jež se zpozdí o pár minut. Dokázaly obrátit můj život naruby. Za jiných okolností bych asi teď v ruce svírala prázdnou lahvičku od silných prášků a čekala až začnou působit. Ale nemůžu, cítím obrovskou zodpovědnost k tomu malému. K malému, o kterém jeho otec nemá ani ponětí. Položila jsem dlaň na své břicho a přemýšlela, co bude dál. Nemůžu to vše nechat být, nemůžu dovolit, aby mé dítě vyrůstalo s otcem, který byl k životu s námi odsouzen mafiánským dědečkem. Svůj mobil jsem opět uvedla do provozu a zatelefonovala svému známému od policie. Navštívil dům plný nepořádku, vyslechl si můj příběh a jeho pochopení mi vneslo trošku naděje. Uchopil mne za ruku a přísahal, že udělá vše, jen abych už netrpěla. Jeho slova zněla tak opravdově, ale i přesto jsem jim nemohla věřit. Už nevěřím nikomu.
Musela jsem jet na policii a tam jim vše říct znova. Chvílemi se mi zdálo, jako bych povídala něčí příběh, to se přece nemohlo stát mě. Po dni stráveném na policejní stanici jsem se vrátila do svého domu. Lehla jsem si do postele, na které bylo rozházené oblečení, z minulé noci, jež zde zanechal můj manžel, můj bývalý manžel.
Cítím, jak mne pohlcuje noc a usínám. Ještě v polospánku jsem do ruky vzala budík a ručičky posunula o dvě a půl hodiny dozadu. Možná až se zítra probudím, svět se mi opět obrátí naruby.