Schody do tmy

Martina probudí první paprsky, které pronikají oknem do poloprázdného bytu.Vlastně byl prázdný až moc. Stůl, židle, stará kuchyňská linka, koupelna a hromada starých hadrů. Na špinavé podlaze molitan a něm pod dekou vyhublé zkřehlé tělo. Kdysi tu ležela i Lucie. Teď je daleko, moc daleko. Chtěla utéct z toho všeho. Odvykačka, terapie. Snad se ještě uvidíme. A David? Taky tu lehával. Už pár měsíců leží jinde, ale odtamtud už se nikdy nezvedne. Skončíme tak všichni?
Už jen pár nás zbylo a začátek vypadal tak nevinně.
Vstane a koukne se ven z okna. Slunce svítí a pálí. Vneslo svoje kouzlo letního rána mezi paneláky šedého a jednotvárného sídliště. Lidé zahájili svůj denní stereotyp. Spěchají do práce, do školy, na trmvaj. V ulicích je již rušno. I on zahájí svůj stereotyp. Oblékne staré potrhané džíny a triko. Když ho hledal v haldě oblečení, všiml si trička, světle zeleného trička. Bylo Lucky. Ta vůně....tolik se mu stýskalo. V předsíni obul plátěné tenisky, zamkl a zamířil k výtahu.
Jak vyšel ven, slunce ho oslnilo a on zamžoural na parkoviště před domem. Vydal se mezi paneláky směrem k tramvajové zastávce.
Seděl v tramvaji a v ruce žmoulal bankovky. Dá mu vždy takovou práci je sehnat.
Pohledy plné opovržení a znechucení. Jen smutně koukal na lidi a četl z jejich pohledů, co si o něm myslí.
Zůstal sám. Úplně sám! Lucii mu rodiče donutili k léčbě, co nejdál od něj. Davida už si to svinstvo vzalo. Linda, Marie, Filip, Petr....už je vidí jen jednou za čas v nějakým doupěti, když se koná nějakej flám. A staří kamarádi? Zmizeli v propasti času. Roky tak rychle běží a život se stává stále větší a větší strastí. Kdo by stál o kluka, co všechno zahodil a chtěl se jen bavit, dokud se mu to nevymklo z rukou? Kdo by stál o feťáka? Už ani vlastní rodiče ne.
Vystoupil a zamířil k Hlavnímu nádraží. V hale bylo rušno. Houfy lidí spěchající od nikud nikam. Rychle najít Michala. Michal nervózně postával u automatu na kávu. Ten jeho batoh....světle modrý batoh. Vždycky přemýšlel nad tím kolik tam toho asi tak má. Že ho ještě nechytili....
Koupil si dávku. Už ho ani nezjímalo jestli je čistá, nebo jestli ho zabije. Bylo mu to fuk.Všechno mu bylo fuk. Život mu byl fuk. Postupně chátrající tělo i duše. Propadlé tváře, pohublé tělo, nemyté zacuchané vlasy, žíly na rukou nepoužitelné ,zhnisané vpichy i na nohou, bledá zažloutlá kůže. Troska. Troska už od pohledu. Apatie a naprostá prázdnota. Po všech těch zmařených pokusech o odvykání motivace zkrachovala. Nezájem. Jen stereotyp závislosti. Sehnat prachy, sehnat fet, šlehnout si a to samé pořád dokola. Absťáky, zoufalství, bolesti, křeče, stíhy, toxická psychóza, deprese, všechno se to točilo pořád dokola a žádná síla vystoupit z toho kolotoče mu nezbyla. Lucie je silná, ta to zvládne. Věřil v ní. Co když už ji ale neuvidí? Odvykne a návrat do tohohle prostředí by pro ní znamenal vrátit se do toho kolotoče znova. Stáhl bych ji s sebou. Šla se léčit ze strachu. Rodiče na ni s léčbou nalehali pořád, ale až když jí doktor řekl, jak je to s ní zlé a co by ji mohlo čekat do budoucna, polekalo ji to a radši na léčbu přistoupila.
Zašel na záchod. Zamkl se v kabince. Na toaletách nebyl nikdo jen on a jeho láska. Ne Lucie, ta druhá - HEROIN.
Už zase ten pocit prázdnoty a teď bez Lucie byl na to všechno úplně sám. S ní by to všechno mohlo dopadnout dobře, jenže teď už má jenom fet a ví, že s tím to dobře nedopadne. Nic. Už ho nečeká vůbec nic a on to ví. Láska? Už nebude milován. Kamarádi? Už jen ta banda křiváků, kteří ho podrazí kvůli jediné dávce. Rodina? Ta už to vzdala. Budoucnost? Úsilí o její budování už odzvonilo. A co ho teda čeká? SMRT? Teď, nebo zítra nebo někdy jindy. Ještě nějaký čas na kolotoči a pak už bude konec jízdy?
Rozhodl se, vystoupí už teď! Koupil si jen jednu dávku. To nestačí. Už vydrží hodně. No jasně!Nouzová dávka co u sebe nosíval v krabičce s "nádobíčkem".
Sedl si na vlhkou lepkavou podlahu veřejných toalet a na záchod položil krabičku se svou výbavou. Koupená dávka, nouzová dávka, vyškrabané zbytky ze staniolů....snad to bude stačit. Najednou cítil radost. Osvobození se blíží. Ale co Lucie? Milovala ho. Stejně by ji asi už neviděl a bez něj jí bude líp. Svoji spásu vysypal na lžičku a přidal trochu vody. Vytáhl zapalovač a kmital jím pod lžičkou.
Zachvíli se kabinkou linul štiplavý zápach převařeného heroinu. Propláchl stříkačku a nasál do ní svou poslední dávku. Kolik jich za těch pět let bylo? Myslel už jen na ni. Na její horké rty, hluboké oči, dlouhé rudé vlasy....jak byla krásná než jsme do toho spadli. A naše první setkání....Lucie, ani netušíš, jak moc mi chybíš, jak moc tě miluju!
Vytáhl si pravou nohavici....ne, z ruky to půjde k srdci rychleji. Zdevastované žíly. Stáhl si ruku gumovou páskou a vypumpoval žílu. Dva pokusy....nic. Třetí pokus....minul jen tak tak. Počtvrté....ano, konečně se mu podařilo napíchnout žílu. Skoro jako na poprvé, jenže to se nemohl trefit, protože měl strach a žádné skušenosti s nitrožilním aplikováním. Teď už byl skoro jako přeborník.
3,2,1....stlačil píst. Sbohem Lucko. Miluju tě!
Cítil jak ho něco táhne a vzdaluje se pořád víc a víc. Bezvládné tělo padlo na stěnu kabinky a pomalu se sesunulo na zem. Tma. A najednou byl pryč....