Ztráty

Dívka, která si byla tak moc jistá svým osudem se teď ocitá na úplném dně. Cítí, že jí chybí tolik lásky, síly, naděje a pochopení. Nikdo neví, jak se cítí.
Přes den je tou usměvavou dívkou, která je nejvíce šťastná..Má vše, co by si v životě přála. Ale v noci, když se cítí nejvíce opuštěná se najde opět ta smutná, ne tak úspěšná dívka.
Opět sedí na posteli. Uvědomuje si, že je jasno. Ví, že jí nechtějí na škole, na kterou by chtěla nejvíce. Tolik si přála dokázat ostatním, že zvládne to samé, co oni. Teď se její sny rozplývají bez toho, aniž by někoho zajímalo, že se snažila, jak nejvíce mohla. Kdyby se jen trochu někomu svěřila, zavrhli by ji. Tušila, že by pro ně byla ta hloupá, která celé ty roky na učení kašlala.
..Tu trochu podpory jí dodával on..
Náplní jejího života bylo icq, na které se připojovala každý večer bez toho, aniž by měla náladu s někým hovořit. Štvalo jí, když jí někdo psal. Jen ráda pozorovala ty zelené kytičky, které se chvílemi měnily v červené. Přetvařovala se a za každou svou odpovědí posílala smějící se smajlíky (přišlo jí to tak sobecké). Byl jen jeden člověk, před kterým neměla sílu se přetvařovat..bohužel.. Nikdy sám nepochopil, co se děje a ona neměla chuť vysvětlovat svoje problémy, které se zdály ostatním tak malicherné.
Čas od času se člověk se ztrátami musí smířit. Ztráty byly ale na dívčině denním pořádku. Rozhodla se opustit člověka, kterého tak moc milovala (proč mu to ale nikdy neřekla?). Cítila, že už nic není tak jako dřív. Věděla, že se spousta zásadních věcí změnila. On o ní nestál. Nikdy v jeho očích neviděla žádné nadšení, když ji viděl přicházet. Když před ostatními přednášela mluvní cvičení či cokoli jiného, sklonil hlavu a pozoroval vše okolo jen ne ji. To ona pro něj byla vzduch. Tolik jí tohle všechno zraňovalo, ale on si to neuvědomoval.
Probudila se a věděla, že zítra už bude vše úplně jinak. Celý den byla myšlenkami někde jinde. Nesoustředila se. Představovala si, jak se asi zachová až mu řekne, že je mezi nimi konec. Vzhlédla na něj. Seděl tam jako vždy. Z jeho úst vycházely jen samé vtipné hlášky (tolik se jí příčily). Sklopila hlavu nad svůj list papíru. Všechna písmenka se jí začali smíchávat do černých skvrn. I ten papír byl plný beznaděje. Pomalu se ta černá mazanice začala rozpíjet.Podepřela si hlavu tak, aby nikdo neviděl, že pláče (přece je tak moc silná).
Odpoledne musela vykročit se vzpřímenou hlavou. Celý svět se s ní točil, ale i přesto se rozhodla vše ukončit. Přišla za ním a jednou prostou větou řekla že je konec. Co vlastně čekala, že odpoví nebo udělá. Byla tak moc naivní, že si myslela, že on jí to nedovolí? Že jí popadne do náruče a bude jí tak dlouho svírat dokud si to nerozmyslí?
Věděla, že dřív nebo později by tohle ukončil on. Sotva se mu zahleděla do očí, ucítila závrať. Kolena se jí začala podlamovat a ona věděla, že o něj nechce přijít..Že tam stojí, ikdyž nechce. Nic se nedalo vrátit zpět. Proč? Přece to nemá cenu..
Odcházela.. Pomalu se vzdalovala. Cesta jí trvala tak, jako ještě nikdy. Kladla hezky jednu nohu před druhou jako by celý její život závisel na její lehké chůzi. Pozorovala svoje špičky bot. Oči se jí zablištili. Neviděla už ani na cestu (tady ne). Otevřela dveře a jemně je za sebou opět zavřela. Svezla se po nich dolů. Zahleděla se na protější zeď a až teprve teď si uvědomovala, že svojí hloupostí přišla o spoustu věcí. Kdyby aspoň nebyla tak moc pitomá.
Na tváři vykouzlila svůj nejmilejší úsměv a vkročila do bytu. Vše bylo tak moc šedivé jako vždy. Jako by se nic nezměnilo, ikdyž u ní v srdci se odehrávala celá ta smutná tragédie. Její srdce bušilo jen pár slov ..Jsi tak hloupá..Tak moc hloupá..
Přišla noc a ona znovu seděla na posteli. Hleděla oknem ven do té tmy, která ji tak fascinovala. Jindy by si tuto chvíli vychutnávala, jenže dnes nebyla ta vhodná chvíle. Začala se chvět, a proto si přitáhla pokrývku blíže. Přikrčila kolena k bradě a sklonila hlavu. Po tvářích se jí začali kutálet slzy. Plakala tiše. Nechtěla, aby ji někdo slyšel (nechtěla nic vysvětlovat). V hlavě si přemítala, co za poslední chvíli prožila krásných chvil..
Probudila se a na tváři se jí objevil tak moc známý úsměv. Opět slyšela tu častou otázku : ,,Co že jsi tak veselá?´´ ,,Je přece ráno.´´
Měla by být smutná, ale v hlavě jí zaznívalo..Život jde dál..A i on má právo na štěstí s někým jiným..