Otokar Březina

I.

„Pojď, seznámím tě s ním,“ řekl mi přítel Leonard, když jsme kráčeli parkem k zámeckému sídlu, které se bělalo mezi velkými duby. „Je to nejlepší český kakofonický básník, a to myslím vážně,“ vysvětloval mi. „Je dokonce členem akademie. Ale přesto je to velmi milý muž, a myslím, že vy dva si padnete do oka.“
„No dovol,“ přerušil jsem ho, „já jsem přece mnohem mladší než on, navíc mi nepatří žádný zámek.“ Můj přítel Leonard chvíli mlčel a jen se usmíval, přešli jsme kolem dalších dubů a zámek se ještě více přiblížil, takže už byly vidět i květináče za bílými okny v druhém patře. „Ty jsi cenný, ty jsi pro něj a pro poezii velmi cenný,“ pravil Leonard slavnostním hlasem, „a on tě nezve jen tak. Zve tě proto, že ho zajímá tvůj talent. A navíc si myslím, že ti závidí tvou svobodu.“ Poslední slova skoro zašeptal. „Nu ano“ řekl jsem a pohlédl jsem na masivní bílé zdi zámku s přimhouřenýma očima, neboť slunce se zrovna objevilo za jednou jeho věží a oslnilo mě, „já, básník ze střední vrstvy, musím být rozhodně o mnoho svobodnější než někdo, kdo, byť dobrý, nejlepší básník, je uzavřen v takovémto bílém kolosu a je k němu všemožně vázán. Musí přijímat návštěvy; a navíc tisíce lidí, kteří kolem jeho zámku chodí, mu musí strašlivě závidět. Myslím, že vůbec nemůže vyjít na ulici,“ řekl jsem s úsměvem, ale Leonard už neodpověděl, neboť jsme byli již před vchodem do zámku a blížil se k nám starý, shrbený muž, nejspíše služebník. Leonard k němu přistoupil a formálním, společenským, lehce panovačným tónem se muže otázal, je-li pan Březina doma. Sluha odpověděl, že samozřejmě; řekl nám, abychom za ním šli rovnou po schodech, že pán je ve své pracovně; a úslužně otevřel veliké dveře. Uvnitř byla vstupní hala, celá obložená dřevem, i schody byly dřevěné. Leonard se po nich rozběhl nahoru a já jsem ho následoval. Shody byly lemovány obrazy, visícími vlevo na stěně. Většina z nich se ale tak leskla, že se na nich nedalo nic poznat, kromě rukou nějaké vznešené paní z dávného šlechtického rodu. Přímo nad schody byly otevřené dveře, kterými bylo vidět okno v místnosti, do které dveře vedly; toto okno bylo od dveří vzdáleno přibližně padesát metrů, musel to tedy být sál, ne pouze pracovna. Avšak u dveří stál malý stojánek, a na něm cedulka, jakoby pro turisty: „Pracovna Otokara Březiny“. Vstoupil jsem v těsném závěsu za Leonardem. Zjistil jsem, že okno, které jsem viděl z průhledu dveřmi, je jediné okno v místnosti, která ostatně není místností, ale spíše chodbou, vedoucí k oknu. Leonard se za mnou ohlédl a když spatřil můj udivený výraz, hlasitě se zasmál. Chytl mě za paži a se smíchem mě vedl až ke konci prostoru, k oknu. Ukázalo se, že je zde ještě malý ohyb chodby, přibližně dva metry dlouhý, a uprostřed tohoto „výklenku“ stálo rudě polstrované křeslo, na kterém seděl podpíraje si hlavu Otokar Březina. Nepřirozeně se usmíval a sledoval mě očima, ale nemluvil, bylo naprosté ticho. Leonard mi gestem naznažil, že se máme posadit na zem. Sám si sedl k oknu a mně tak nezbývalo než sednout si až téměř k Otokarovým nohám. Trochu jsem se opíral o zeď, trochu o křeslo a trochu jsem byl jen tak ve vzduchu. Být Leonardem, cítil bych se nejistě, díky nezavřeným dveřím padesát metrů od něj, na něž měl od okna ideální výhled. Já jsem tam ale naštěstí neviděl a neviděl jsem ani na Březinu.
„Máte to tu opravdu hezké, tu pracovnu,“ řekl jsem. Otokar pohnul nohou, o kterou jsem si právě opřel hlavu, a tak jsem se trochu praštil o křeslo. „Právě jsem pracoval na básni. Nevěřil bys, jak vhodné pro tvorbu toto prostředí je,“ ozval se líbezný hlas majitele zámku a básníka, Otokara, Březiny. Chtěl jsem hned odpovědět, ale básník pokračoval: „Vše začalo, když jsem dostal nápad na striktní oddělení studijních prostor od prostor pro tvorbu. Ten nápad jsem dostal jednou na Vysočanech, když jsem mluvil s jedním portýrem o ženách. Ten portýr mi řekl, že by manželce nikdy svou nevěru nepřiznal; že milenky jsou prý jasná věc, ale manželka o nich vědět nemusí. Řekl to s tak nevídanou razancí a zápalem, že jsem uvěřil, že právě systematické oddělování věcí a kategorií je životu prospěšné a ontologicky kladné. Nešlo tedy vůbec o jeho tvrzení, ale o přesvědčení, které za ním bylo; o jeho nezkrotitelnou touhu po pravdě a po správnosti, která jest hluboce zakořeněna v každé živé – zdůrazňuji živé, ale můžete to pochopit, jak chcete – bytosti. „Tak to je neuvěřitelné,“ zvolal jsem, „takže prostý portýr může ovlivnit myšlení velkého básníka a myslitele!“
„Abych to přivedl na pravou míru,“ vzal si kvapně slovo Březina, „neovlivnil mě nějak šířeji; ovlivnil mě, jen co se týče výstavby mé pracovny. Zkrátka jsem dal zastavit prostory, kde byly knihy, nechal jsem jen své nejmilejší křeslo blízko okna a úzkou cestu k němu. Vše ostatní je zalito betonem.“ „Takže vlastně knihy jsou vaše manželka a práce je vaše milenka, chápu to správně?“ zeptal jsem se.
„Ó ano,“ zvolal Březina vesele, „křeslo je moje milenka a sedět v křesle je moje práce.“ „Nu ale to je velmi zajímavé, pane Březino, řekl jsem. „Že ano. Nu, ale nebudu vás již dále unavovat uvítacím rozhovorem. Jistě jste velmi vyčerpán cestou přes park k mému zámku. Leonarde?“ „Ano?“ ozval se od okna Leonard. „Ty víš, kde jsou pokoje pro hosty, tak tam našeho hosta zaveď.“ A potom za mnou ještě přijď, chci s tebou mluvit o samotě.“ „Zajisté,“ potvrdil Leonard a vstal, načež jsem také vstal. Otokar zatím vytáhl z hloubky křesla malý bloček a sklonil se nad ním s tužkou, zřejmě aby pokračoval ve svém básnickém díle.
Leonard mě pak dovedl do vzdálených komnat, ve kterých byly pokoje pro hosty. Na pokoji jsem měl manželskou postel, skříň, televizi, noční stolek a sprchu. Když mi Leonard vše ukázal, rozloučil se se mnou a řekl, že až ho Otokar propustí, že se za mnou ještě možná zastaví. Popřál jsem mu prozatím dobrou noc, neboť už bylo jedenáct hodin a park, na nějž jsem měl ze svého okna výhled, byl ozářen jasným měsícem, a šel jsem se umýt do sprchy.
Ve sprše jsem rekapituloval svůj první den návštěvy na zámku u nejlepšího českého kakofonického básníka. Je to dobrá návštěva. Ten luxus, který tu je, si musím vychutnat, neboť doma už něco takového neuvidím. Musím použít to drahé mýdlo, které se hodí i pro hebkou kůži komtes, které se tu sprchovávaly, či básnířek, které se tu také jako hosti dosud sprchovávají. Můj předpoklad byl správný, když jsem se vysprchoval, našel jsem v šuplíku nočního stolku návštěvní knihu, která sloužila také jako putovní deník hostů, kteří jsou na tomto pokoji ubytováváni. Zápis z minulého týdne patřil nějaké Amélii Jelenovové a byl plný poněkud otevřeného popisu věcí, o kterých si do deníků píší nejčaštěji právě osoby, které nevynikají jen bohatstvím duševním, neboť jsou obdařeny i mnohými dary těla; dokázal jsem si tedy tu Amálii Jelenovovou hned představit, ostatně v tom popisu nevynechala ani líčení sama sebe, a pokud víme mnoho takových podrobností, jako je barva očí (zelená), barva vlasů (černá, jsou rovné), jas zuboviny (vysoký, na stupnici od A do F: B), výšku (160 centimetrů), obvod pasu (50 centimetrů)… Byla zde dokonce i skica její nohy a několika dalších částí těla s podrobnými popisky v češtině, v latině a v angličtině. Napadlo mě, že Březinu požádám, aby Amélii pozval, neboť jsem velmi zatoužil se s ní seznámit. Ta kniha byla hotový poklad. Byl už ale čas jít spát. A tak jsem poněkud ironicky vepsal do knihy poněkud nudný zápisek o tom, jak a kdy jsem přijel, což tam už ostatně bylo předepsáno, jak jsem později zjistil; a připojil jsem pár detailů o tom, jak jsem se sprchoval. Pak jsem knihu vrátil do šuplíku, nahmatal vypínač stolní lampičky, a, jakmile jsem se octl ve tmě, zavřel jsem oči a začal vnímat přítomnost čistých, měkkých peřin a tvrdého naškrobeného prostěradla, které tvořily ideální podmínky pro mé usnutí. A vskutku, brzy jsem spal.
Ale měl jsem zlé sny a brzy jsem se leknutím probudil. Zdálo se mi, že jsem umřel při porodu, všichni lékaři, stojící kolem rodící matky netrpělivě čekali, až vyjdu ven, jenže když jsem vyšel ven, byl jsem mrtvý. Když jsem viděl zklamané a zděšené obličeje lékařů a omdlelou matku, divoce se mi rozbušilo srdce a náhle jsem ležel v propocených peřinách, na které svítil měsíc. Bylo mi nevolno a šel jsem k oknu. Zaslechl jsem zvenčí nějaký zvuk, nejspíš něčí výkřik. Podíval jsem se na zahradu a spatřil jsem tam nahého muže, který ležel na modře se odrážejícím trávníku a zmítaje se v křečích křičel a řval a prskal, jakoby byl v záchvatu agonie. Hleděl jsem na to zmítající se bílé lidské tělo dlouho, a až po chvíli jsem pochopil, že to nebylo jedno tělo, nýbrž dvě těla, zapletená do sebe. Co chvíli se zvedala nějaká paže či naopak noha čněla vzhůru a prsty se zatínaly do země a rvaly trávu z kořenů. Hrůza.

II.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře a než jsem se stačil otočit od okenního výjevu, vstoupil Leonard. Poznal jsem ho ale jen podle hlasu, neboť se nacházel ve stínu. Řekl: „Tak jak jsi na tom?“, popošel několik kroků a sedl si na pelest, do odkopaných peřin. Rozsvítil lampičku, otevřel šuplík, nahmatal knihu, otevřel ji a zvolal slavnostně: „Á, takže jsi se nezapomněl podívat do knihy. Viděls zápisky Amélie Jelenovové?“ otázal se. „Samozřejmě,“ řekl jsem pevným hlasem, neboť to byla opravdu samozřejmost, „četl jsem si je podrobně. Chtěl bych se zeptat, bude-li možno se s Amélií setkat. Zda by ji pan Březina nepozval.“ Leonard se teď nahlas zasmál. Pak řekl: „Dobře tě Otokar odhadl, když se mi svěřil, že jistě po Amélii zatoužíš. Nu, dobře, dobře tě odhadl. Díval ses jistě z okna?“ „Nu ano, jistě, že jsem se díval z okna.“ „Nu tak jsi ji právě mohl vidět, tam na trávě zahradě.“ Ó ne!“ zvolal jsem, „takže ona přijela, když jsem spal?“ Anebo je tu někde ubytována natrvalo?“ „Ne, přijela, když jsi spal. Sotva před chvílí přijela. Otokar vždy v noci stojí u svého okna, u toho s tím křeslem. Nu a jakmile spatří její postavu, blížící se k zámku, vyběhne ven, aby Amélii uvítal. A teď ji právě uvítává pod tvým oknem.“ „To je tedy pěkné. Ale komu patřil ten výkřik, který jsem zaslechl?“ „To nevím, buď Otokarovi, nebo Amélii, nebo někomu jinému.“ „Dobrá,“ řekl jsem a vstal jsem. „Tak půjdeme také za nimi? Jestli to tedy nebude panu Otokarovi nepříjemné.“ „Půjdeme,“ odpověděl Leonard. A šli jsme.
Prošli jsem mnoho temných chodeb a tiše jsme sestupovali po schodech k zahradě. Jenže pod schody u dveří stál starý komorník a řekl nám, že mu pan Otokar dal přesný příkaz, aby nás ven nepouštěl, a že na něj máme počkat v salónu. Že se prý dostaví i se slečnou komtesou Amélií. Uvítal jsem to, bylo mi to milejší, sedět takto v salóně, než ležet na holé zemi, kde lezou všelijací brouci a kde je mokro. Leonard jen pokrčil rameny a šel do salónu, což byla veliká místnost s několika okny, s kulečníkem a s křesly uspořádanými do kruhu. Byla zdobena freskami od Michilangela, což byl největší div, neboť to nasvědčovalo tomu, že tento původně kostelní interiér musel být celý převezen z Itálie. Chvíli jsme seděli a čekali, Leonard neváhal a zapálil si doutník, který nalezl v tabatěrce na stole v rohu místnosti. Pak jsem zaslechl kroky a do místnosti vstoupili Otokar a Amélie. Šli tiše a slavnostně, s trochou nadsázky by se dalo říct, že se nesli pěkně vysoko. Udiven jejich taktem jsem vstal z křesla a sháněl jsem se po Améliině ruce, abych jí ji mohl políbit. Tu ale Amélie vyprskla smíchy, nejprve se smála v předklonu, pak v záklonu a pak se opřela o Otokara, který toho využil k tomu, aby ji pevně stiskl volnou paží kolem boků, zatímco v druhé paži už třímal doutník, který mu Leonard stačil podat. Chopil jsem se slova, neboť nikdy jiný by to asi neudělal: „Tak si tedy sedněme, ne?“ načež se opravdu všichni posadili, přičemž Otokar a stále se řehtající Amélie do jednoho křesla. Otokar, který měl tedy Amélii na klíně, se tvářil klidně jako vždy. Trochu se usmíval. Leonard byl trochu duchem nepřítomen, zdálo se, že si prohlíží své spojené prsty na rukou opřených o kolena. Vůbec nikdo nic neříkal. Amélie si cucala palec a Otokar ji mírně houpal, ačkoliv spíše jen sám houpal svojí hlavou, než aby pohnul s Amélií. Leonard po chvíli odešel zkoumat kulečníkové koule, dokonce se brzy začaly ozývat nárazy tága o koule i o stůl a nárazy koulí o koule, a ačkoliv jsem tam neviděl, přece jen jsem slyšel, když spadla nějaká koule do ďůlku, což ještě navíc Leonard vždy doprovázal štastným povzdechnutím. Pak začala Amélie vrnět a lísala se k nebohému Otokarovi. V tu chvíi jsem vstal a rázným krokem jsem došel k Amélii, která si mě při tom zvědavě prohlížela. Zastavil jsem se na krok od jejího křesla a vystrčil jsem vpřed svou ruku, hledaje její ruku, a řekl jsem: „Já jsem Ludmil.“ Amélie mi ruku opravdu stiskla a zamumlala nevýrazně: „Já jsem Amélie, těší mě.“ „Těší mě, že se poznáváme. Hodně jsem o tobě už četl. Můžu ti tykat, že ano?“ „Co jsi o mě četl?“ „Takové zápisky. Poměrně otevřené zápisky, ale četly se velmi pěkně.“ „Tys četl v nějaké z knih, že? Ale tam není slova pravdy.“ „Jakto? Psala jsi to přece ty?“ „Ano, psala, ale nebyl to deník, měl to být román. Psala jsem to pro Otokara.“ Otokar přikývl, že ano, že to bylo pro něj. „Tak to jsem zklamán i nadšen zároveň. Zklamán, že to byl pouze literární výplod. Nadšen tvým talentem.“ „Ano, jistě, ale Otokar je rozhodně lepší kakofonický básník nežli já. O literatuře musíš mluvit s ním.“ „My jsem spolu už mluvili, že ano, Otokare, ale tebe ještě moc neznám.“ „Tak to máš blbý,“ řekla Amélie, zívla, protáhla si nohy a ruce a zavřela oči. Otokar také zavřel oči a hlava mu klesla na Améliinu hruď. Podrbal jsem se za uchem a šel jsem se podívat ze Leonardem, jak se mu daří kulečník. Nalezl jsem ho ležícího na kulečníkovém stole a hlasitě chrápajícího. U hlavy měl červenou kouli s číslem osm, celobarevnou. Co se dá dělat, rozložil jsem rukama a klidně jsem vyšel z salónu. Sluha před dveřmi již nebyl. Vzal jsem za kliku, bylo odemčeno. Venku svítily jasné hvězdy a jasný měsíc.