Smutný příběh jednoho mladého nacisty (který si to o sobě jen myslel a možná ani to ne)

Byl jednou jeden chlapeček co se menoval Voloďa Ivančičovič. Když byl malý, utekl z domu a asi po roce se dostal do Bájné země- Německa. Viděl tam lidi, kteří zvedali ruku před sebe a říkali při tom Haj Hitla. Voloďa si myslel, že neuměj pořádně mluvit a že řikaj Haj Visla. A tak taky zvedal ruku a křičel Haj Visla a přitom tancoval. Divně na něj koukali a pak ho někam hnali a odvedli. Divně na něj i mluvili a chtěli aby zvedal ruku a řikal Haj Hitla. A tak tu ruku zved. Zved ale levou, a to se jim bůhvíproč nelíbilo. Když tu samou chybu udělal po stopadesátý, začli fakt divně mluvit a pak ho někam odvedli a amputovali mu ruku. Teda levou. Za pár let přijely tanky. Voloďa si všim, že ty vožralci co z nich lezli, mluvili podobně jako táta. A tak začal dělat Haj Visla. Tak ho zase odvedli, a aby nemoh dělat Haj Hitla ani Visla, amputovali mu i pravou. V jednom kuse mu lili do krku něco, co vypadalo jako voda, dokonce se to podobně i menovalo, ale jinak to chutnalo (pro ty pomalejší to byla vodka). Potom seděl u stolu se čtyřčatama. Bylo to divný, protože všichni mluvili unisono. A nikdo z nich se nesplet, to bylo taky podezřelý. Pak usnul. Když se probudil, stanul na půdě země Zaslíbené, neboli České země. A tam žil a pil pivo(Litovel-samoser). A jednou bylo v ulicích strašně moc lidí. A pak bylo všecko ňáký jiný. Najednou vládnul ňákej Havel a nikdo nechlastal ani nedělal Haj Hitla. A tak řikal aspoň on, Haj Hitla. Tak ho hnali někam pryč a tam mu amputovali hlavu, protože měl blbý nápady. A to je konec smutného příběhu jednoho mladého nacisty, který si to o sobě jen myslel a možná ani to ne.