Dívka a stín

Dešťové kapky bičovaly její tělo, byly silné a neustávaly. Proč tak prší,je to strašné, co se to dnes děje, pomyslela si a zrychlovala své kroky,její tmavé šaty studily na kůži, a kapky si užívaly tu náhodnou rozkoš,když utočily na její mladé tělo.
Běžela a nohy vypovídaly poslušnost, vůbec jí neposlouchaly, a jako by stávkovaly,a dělaly co chtěli,vteřina byla jako minuta, a minuta jako hodina, a nikde žádná naděje, že se něco změní, jen hloupý déšť co nedával jí pokoje, a její tělo se podlamovalo pod kapkami, slyšela v dálce hromy a blesky.
Obloha byla šedivá, a tajemná, jako smutné divadlo co se jí před očima odehrávalo, při té představě se do ní dávala zimnice, i když bylo jarní teplé počasí.
Před ní se objevilo něco co tam vlastně nepatřilo. Krásná dívka oblečená do černých šatů, seděla jen tak na koni,
do tváře jí neviděla, měla masku, a v ruce rudou růži. Cválající kůň se zastavil přímo před ní, nestačila nic říct, a dívka se naklonila, a něco jí podávala, byl to prsten, veliký se zlatým ornamentem, chtěla něco říct, ale nestihla to, dívka si stáhla masku, a nestačila se divit, byla jí tak podobná, nechápala a srdce se jí zastavilo.
Dívka jí vzala za ruku, ale ta se vysmekla, a začala ujíždět směrem k horám, a za chvíli nebyla vidět.
Stála tam ještě dlouho, nevěřila, jsem živá, zmoklá, hladová, skoro nahá před sebou sama se svým svědomím.
Vůbec se jí to nezdálo, v ruce svírala prsten, a po ruce jí stékaly slané kapky. Déšť přestal a slunce jí osušilo její tmavé šaty. Den jak má být a nemohla tomu uvěřit, sny se přece nedějí za dne, ale jsou jen ve snech, či v pohádkách.
Možná ten přelud dá jí naději, nepotkat už nikdy vlastní stín.