Dopis z daleké cesty

Milá neexistující prapraprasestřenice přes třicet kolen!

26.7.08
Poušť Kalahari

Budiž pozdravena. Když jsem přijel ze svých indických cest, nakašlal jsem do misky své matky a položil jsem se. To ovšem nepatří do mého příběhu života a smrti.
Když jsem byl malý, umřel jsem u potůčku, protože jsem se chtěl napít a utonul jsem. Hloubka byla celých deset centimetrů. Dnes je ze mě pouhý duch a proto to mohu zkoušet donekonečna, ovšem taktéž s jistotou, že se již nikdy nenapiji! Ó jaká hrůza do let příštích. Myslím, že zemřu podruhé. Což mi zaručuje ještě několik dalších smrtí. A možná, že nekonečno. Strašné. Kdybych místo toho raději jedl ovocný salát, možná, že bych se neutopil a nezemřel, a nemusel tudíž přemýšlet nad počtem příštích smrtí způsobených utonutím v příliš mělkém potoce. To je ovšem ve hvězdách.
Loučí se

Tvůj neexistující prapraprabratranec přes třicet kolen
VB

P.S. Nenávidím, když mě nic nenapadá, zrovna když toužím napsat post scriptum.