Definice lásky...?

S přimhouřenýma očima jsem sledovala zamilovanou dvojičku, jako vystřiženou s nějaké ujeté lovestory.

Nikdy předtím jsem nechápala lidi či jiné, i nadmíru podivné a jedinečné bytosti, kteří se poddali tomu nejnebezpečnějšímu citu, jaký kdy existoval. Lásce. Citu, jenž trápí, týrá, bere nám naše světlo Naděje a leckdy i Života. A tak bych mohla pokračovat dál. Pokračovat dál ve vyjmenovávání křivd a bolesti, co ten povznesený a klamavý název toho proradného citu v nás vyvolává.

Přiznejme si to. Je akorát na obtíž. Stravuje nás zevnitř a pomalu rozežírá, až z nás zbudou jen mrtvé a zároveň i žijící trosky, jejichž slabosti využil někdo jiný k tomu, aby je zničil. Pomalu. Nemilosrdně. Bolestně.

Možná některým z vás budou moje slova připadat, jako slova zahořklé harpyje, sudičky jménem Nenávist. Odvěké nepřítelkyně Lásky a všech zamilovaných.

Ovšem… řekněte mi aspoň jediný rozumný důvod, proč je dobré se zamilovat do někoho, odevzdat mu své srdce spolu se svou duší. Ovšem nechci slyšet žádný ty žvásty typu, že čas, který trávíte se svou Láskou, svým milým je ten nejlepší, jaký můžete zažít, že ten pocit bezměrné důvěry a štěstí ve vás vyvolává až extázi…

A víte proč? Protože jsou lži! Lži a lži! Nic víc! Copak někomu může stát těch pár okamžiků, kdy se cítíte šťastní za to, že po zbytek svého života strávíte v mukách jako pouhopouhý stín? Přízrak, lpící na nedůležité, leč o to bolestnější minulosti?

Ach ano. Znám vaši odpověď. Ano. Stojí to za to. Veškerá následující muka a starosti za to prostě stáli, stojí a stát i budou.

Ale co se vůbec ptám.

Je pozdě.

Jste v tom až po uši.

Tečka.

Najednou se oba milenci začali hádat. křičeli na sebe. Jako dva vzteklí psi. On ji najednou hodil. Do očí jí vhrkly slzy. "Ty hajzle!" Vzlykla srdceryvně a rozeběhla se pryč. Mladík cosi vztekle zamumla a též se vydal v klidu svou cestou.

Tak tohle je tedy láska?

Děkuji, ale nechci.

Spokojeně jsem se ušklíbla a s tichýmn pohvizdováním vykročila zase dál...