Nudle

Život je takové zlo, po klávesnici mi skoro teče krev, jsem v hříchu, bratr ničí věci, ničí všechno, je zlý, zpívá si, vyhazuje věci, všechno háže po zemi, je mu jedno, že to budu sbírat, je arogantně veselý, je arogantně zlý, arogantně nešťastný jako každý z nás, má na sobě masky jako celá rodina, odporně nepříjemný hlas zdvořilé nabídky, falešná rodinná idylka středně bohaté vrstvy, a teče mi z nosu, na stole mám kapesník mokrý a krvavý, a nemůžu si odpočinout, už týdny jsem unavenější a unavenější, víkendy jsou strašně vyčerpávající a přitom nic nedělám, čím méně dělám, tím jsem unavenější, čím více dělám, tím také jsem unavenější, je to úplně jedno, dobro a zlo jsou jedno, vedou ke společné harmonii, o níž nemám ponětí, chvíli se budu šíleně smát a budu cítit radost proudit vzduchem jako opojnou vůni heroinu, mnohem delší dobu budu cítit odporné, suché slunce a nekonečnou nudu, je to všechno odporné, hnusné, cizí, pokažené, pochybené, zničené, zlé a špatné, já nechci být, já nechci žít, já chci žít víc, v zemi zelené a modré, na loukách a v řekách, se sluncem hřejícím a ne vysušujícím, já chci abych se nebál pornografie medvídků HARIBO, já chci nic, černou tmu, nicotu.