Kouzlo bílých vrchů

Ostré vrcholky hor připomínaly lákavé zákusky ověnčené sladkou šlehačkou. Z azurového nebe se sypal bílý sněhový cukr a jemně se snášel na ty andělské špičky. Některé z nich se natahovaly do výše, jako by chtěly procestovat celý ten modrobílý ráj a dostat se až k děsivému černu, ve kterém se skrývá tolik tajemství. Vypadaly však klidně a vyrovnaně, čekajíce, až svou sladkou chutí pohostí nějakého kolemjdoucího obra. Jakmile však něco začalo rozehnávat ten padající cukr, pohled na ně se bíle zakalil. Stále se však dala zhlížet jejich osvěžující nádhera, která okouzlovala svou odolností. Nápor sílil a sílil s ony přesto stály tiše a nepohnutě. Jako by sváděly tichý boj s rychlým a divokým nepřítelem. Ony však byly mocnější. Prudký tanečník zpíval, jeho útok však byl marný. Pokud jsme bedlivě naslouchali, mohli jsme v těch vysokých tónech slyšet nejen hněv, ale i žal. Jako by osamělý útočník ve svém neštěstí chtěl hory překonat. Trvalo velmi dlouho, než si uvědomil, že nad těmi oslňujícími pahorky nemá šanci. Mohou zde stát již stovky let, ve své pýše a nedobytnosti, nikým neporušené. A přesto se den po dni nad nimi snaží zvítězit. Je obdivuhodné, jak dokáže při svém zoufalství v útoku neustávat. Dnes nevyhrál, ale následujícího dne znovu přitančí. Hory se náhle znovu vynořují, pohled na ně je jasný. Nevypadají však již jako předtím, nejsou již krásné a sladké. Vypadají chladně a mocně a pohlížejí na nás krutýma očima.