Rozhovor v tichu...

Bylo tu takové ticho. Takové to nepříjemné. To, které mi drásalo uši podobně jako příliš hlasitý zvuk. A vteřina plynula po vteřině. Minuta po minutě. Hodina po hodině. Den po dnu?
Možná...
Nevím. Dokázala jsem totiž myslet jen na jediné. Na to ticho. Obklopovalo mě společně s černočernou tmou. Jako dva sourozenci šli tito dva spolu ruku v ruce. Ticho a Tma. A za nimi se podle plížila Bolest, v závěsu s krutou paní Zimou.
Zhluboka jsem se nadechnula a natáhla tak do plic notnou dávku zatuchlého vzduchu. V přesezených nohách mě nepříjemně mravenčilo. Ale co. Sotva jsem to vnímala.
„Jak dlouho tu sedíš?“ přerušil to ticho hluboký tenor
Pokrčila jsem mlčky rameny. Těžko říci, jestli to v té tmě viděl. Ať to byl kdokoliv.
„Proč tu sedíš?“
Co já vím. Mlčela jsem.
„Je slušností odpovědět na kladené otázky.“
Suše jsem se rozesmála. Bylo to vážně k smíchu. Tohle celé mi připadalo absurdní. Proč? Má oblíbená odpověď. Já nevím. „Je slušností neotravovat,“ odpověděla jsem konečně a jen ztěží potlačila ušklíbnutí.
„Já ale neotravuju,“ namítl hlas. Teď už mi bylo jasné, že patří muži. A ani se narozdíl od toho mého nechvěl zimou.
„Mě ano.“
„To bude ovšem problém. Jsem právě kvůli tobě.“
Pokrčila jsem flegmaticky rameny, „To mě nezajímá. Otravuješ. A vůbec. Vypadni. Tohle je moje Ticho. Moje Tma. Moje Zima a-„
„Tvoje bolest?“ přerušil mě tím, že mi dosti nevybíravě skočil do řeči. Jeho hlas zněl čím dál blíže.
„Co ty o tom víš,“ zabručela jsem.
Najednou se rozesmál. Trhla jsem sebou. Smích... „Neslyšelas, Ohnivá? Jsem tu kvůli tobě. A kvůli tvé bolesti.“
„Nejsem Ohnivá,“ odsekla jsem.
Už stál kousek za mnou. Cítila jsem to. „Máš pravdu. Tvůj oheň dohasíná. A s tím souvisí tvá bolest. A s tím souvisím i já.“
Schoulila jsem se do klubíčka. Ten chlad byl čím dál víc nesnesitelný. Neměla jsem ráda zimu. Chlad. Vlhko. Naopak jsem milovala hřejivé paprsky podzimního sluníčka. A světlo. Tak proč jsem dobrovolně vyměnila to vše za tohle... tak tmavé? Ach ano. Už vím proč. Odmítli mě. Všichni. Tak proto. K čemu je fénixovi jeho zlaté peří, když je nemá kdo obdivovat, že?
„Nech mě být,“ vzlykla jsem.
Položil mi ruku na rameno. „Už víš, kdo jsem?“
Pohnula jsem se. Teniska zašplouchala v kaluži krve. Krve, která nejspíše byla má... Přikývla jsem.
„Pořád mám odejít?“
„Stejně by ses vrátil, ne?“
„Ano, Ohnivá.“
„Nejsem Ohnivá. Sám jsi to řekl.“
„Kazíš mi to.“
„Co?“ nechápala jsem.
„Snažím se s tebou mluvit hezky.“
Proti své vůli jsem se uchechtla a otřela si slzy z obličeje. Místo slz mi zůstala přes oči krvavá šmouha. Tak to přeci jen byla má krev...
„Půjdeme?“ ruku z mého ramene sundal.
„Už je čas?“
„Myslíš, že ano?“
„A umíš odpovídat jinak než v otázkách?“ Chabě jsem se pousmála a s vypětím sil vstala.
„Někdy. Tak pojďme...“ Chytl mě jemně za ruku.
„Ano. A kam?“
„Tam, kam patříš, Ohnivá.“
Vykročila jsem s ním. Najednou jsem si připadal tak... lehká. Vše ze mě spadlo. A Bolest zmizela. Zase jsem byla...
Ohnivá...

A zatímco duše odcházela vedená smrtí...
... tělo zůstalo stále na zemi v tratolišti krve...