Miluj mě k sežrání-2. kapitola

Nezavolal a neobjevil se už celý týden. Zapomněl na mě nebo prostě přijel jen tak, a když mě uviděl, raději odjel zpátky domů. Je to jasné jako facka. Dívala jsem se na Pátek třináctého a přemýšlela, co bude dál. Vůbec jsem ten horor nesledovala. Šla jsem do koupelny a sledovala se v zrcadle. Sedla jsem si před něj na židli a začala jsem si povídat.
„Dobrý den, tady Liz Hurleyová. Dnes bude rozhovor s mou dlouholetou kamarádkou Bety,“ začala jsem si povídat jako v talkshow.
„Dobrý den,“
„Můžete nám prozradit, jak vám jde život?“
„Hůř to nejde. Kluci žádní, jen rozmazlení idioti, co využívají holky!“ začala jsem nadávat na neznámého kluka.
„Jak se jmenuje?“
„NIKOLASI, ty hajzle! Ty hajzle! Nenávidím tě,“ rozzlobeně jsem se rozplakala a nemohla jsem to zastavit. Ležela jsem na ledové podlaze v koupelně a řvala na celé kolo. Bylo mi tak špatně. Naklonila jsem se nad záchodovou mísu a zvracela jsem. Brečela jsem jako nikdy. Nika jsem nemilovala a byla jsem na tohle připravená. Totálně jsem se v sobě ztratila. Nevěděla jsem, proč brečím a hlavně proč je mi tak špatně. Točila se mi hlava.

Najednou mi zazvonil mobil. Byl to Nik. Vypadalo to jako z romantického filmu. Kluk nevolá několik dní, po týdnu zavolá a holka mu s radostí skočí do náruče. To já neudělám. Uvažovala jsem, jestli to mám vůbec vzít. Co asi může chtít. Bude se omlouvat?
„Ahoj Liz, jak se máš? Už jsem tě delší dobu neviděl a čekal jsem, že mi zavoláš,“ překvapivě jsem poslouchala a změnila jsem názor.
„Ano, já myslela, že zavoláš ty.“
„Říkal jsem si, že bychom si mohli zopakovat minulé pondělí. Teda s jiným koncem pokud možno,“ žertoval Nik.
„To bych ráda, ale víš,“ raději jsem ztratila řeč.
„Vím, za deset minut před budovou s tvým bytem,“ mile odpověděl a zavěsil.
Jak ale ví, že tady bydlím? Na Facebooku přece svou adresu nemám a nevzpomínám si, že bych mu ji dávala. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Nezapomněl na mě a čekal na telefon. Myslí si, že jsem hezká?

Začala jsem se upravovat. Své vlasy jsem si vyčesala do drdolu, vzala jsem si nové náušnice a své krásné šaty a udělala make-up. Zdaleka to nepomohlo mému vzhledu, ale cítila jsem se přesto krásně. Za chvíli jsem vyšla ven před panelák.
„To snad ne, tobě to ale sluší,“ polichotil mi Nik.
„Nemusíš být zdvořilý, Niku. Já vím, jak vypadám.“
„Já také, jsi krásná,“ políbil mě. Nik mě políbil! Nemohla jsem tomu věřit. Bylo to krásné a políbil mě tak rychle, že jsem nestačila mít strach, jestli to zvládnu. Líbat jsem neuměla, ale pochopila jsem, že na tom není co zkazit. Zamilovala jsem se.
„Počkej, já nemůžu,“ odsekla jsem a podívala jsem se nahoru.
„Máš přítele, že? Mohl jsem si to myslet. Nebudu tě zdržovat.“
„Ne, to ne! Já nemám přítele, ale...neumím to. Nikdy jsem to nedělala,“ pomalu jsem se omlouvala za to, že neumím líbat.
„Umíš to víc než skvěle. Jsem do tebe zamilovanej, Liz. Zamiloval jsem se od chvíle, co jsem tě spatřil. Jsi nádherná.“
Nik mě miluje? Ten dokonalý podivný kluk z vysoké mě miluje? Milovala jsem ho, ale že on miluje mě, to by mě nikdy nenapadlo.
„Musím si to promyslet, Niku,“ naposledy jsem ho políbila a zmizela zpět do svého bytu.
„Zavolám ti,“ nabídl se můj vysněný princ Nik své vysněné princezně Elizabeth. Dobře, pořád mám ještě k princezně hodně daleko.

Hned večer jsem všechno volala Scarlett, která mi slíbila, že za mnou přijde, abych mohla vyprávět. Moje sebevědomí stouplo o 75 procent a za ten den jsem si nedala jedinou cigaretu. To je velký úspěch! Dostala jsem neuvěřitelnou chuť na horkou vanu. Položila jsem se do bublinek, když jsem najednou uslyšela klepání na dveře. Byla to Scarlett. Zvedla jsem se z vany a vylezla ven. Najednou jsem ale uklouzla a práskla jsem sebou na studenou dlažbu. Ztratila jsem vědomí.
„Liz? Jsi tam?“ vešla do dveří Scarlett a uviděla mě na zemi.
„Liz! Prober se prosím. Zavolám záchranku! Určitě máš otřes mozku nebo něco podobného. Bude to v pořádku, bude to v pořádku!“