Zákon schválnosti

Zoufalí lidé dělají ještě zoufalejší věci.
Tak právě tohle byla jedna z mých prvních myšlenek ve chvíli, kdy mě dva katovi pacholkové přivazovaly hrubým tlustým lanem, který se používal na vytahování vědra ze studny, ke kůlu obeskládaném úhlednou hraničkou ze dříví politého smolou.
A ne, že by si přitom počínali dvakrát jemně. Spíše naopak. Cítila jsem, jak mi drsná vlákna provazu rozdírají holou kůži, která prosvítala skrz rozedrané černé šaty. Nebo spíše skrz zbytky mých milovaných šatiček, které byly nenávratně zničené. Ovšem ono to bylo stejně jedno, protože za pár minut měly stejně shořet spolu se mnou v plamenech „očistného“ ohně.
Sklonila jsem ne zrovna moc hrdě hlavu, až mi tmavé zcuchané vlasy skoro do půli pasu, zakryly obličej. Nevadilo mi to. Stejně jsem nechtěla nic vidět. Kněze, stojící hezky po mé pravici, ověšené zlatem a kříži vyskládanými z drahých kamenů, mumlající dav, co se přišel podívat na událost dne. Ani havrany sedící na holých větvích stromů a čekající na to, jestli bude nějaká hostina nebo ne.
Bylo mi z nich zle.
Oni byli zoufalí a tohle byla ta zoufalá věc. Likvidovali systematicky to, čeho se báli, co nemohli ovládnout, manipulovat s tím ve vlastní prospěch. Síly, o kterých správně neměli mít žádné rušení. A především ty, o kterých si mysleli, že ty síly ovládají.
Teprve po notné chvíli, kdy mě do nosu uhodil závan kouře z pochodní, jsem pozdvihla hlavu. Pousmála jsem se. V jejich očích se zračil děs a hrůza při pohledu na mě. Bylo to tak... směšné.
Nadechla jsem se začala jsem tiše pobrukovat mou oblíbenou píseň...

„Vidíme krásu a sílu dravých ptáků, jak volně krouží oblohou.
Cítíme dálky, lákají měkkou náručí, zůstávají záhadou.
Z těch nepoznaných cest, co vpřed nás mají vést, osud sám vybírá.
Výš ke hvězdám, dál a dál, naši touhu odvěkou rozum nezadrží, je nespoutaná.
Hledáme lásku a světlo všedních dnů, žebrák nebo král.
Nemáme víru, to život je náš Bůh, vede nás touha někam dál.
A nespokojenost je každodenní host, nelze spát...“

Můj hlas zněl sice ochraptěně a trochu i hrubě, ale i přesto jsem do něho dala veškerou svou poslední sílu. Zbyteček své moci. Jednu z mála šťastných vzpomínek.
S jakýmsi pocitem úlevy jsem ve chvíli, kdy jsem dozpívala, jsem sledovala dav, který najednou utichl. Ani dítě nepromluvilo, pes nezaštěkal. I vrány najednou seděly tiše, bez hnutí. Kněží na mě v podivném okouzlení upírali své oči, ve kterých se zračila váhavost, jako v pohledech všech ostatních.
Dokonce i kat, svírající v ruce pochodeň na podpal hranice, u krok poodstoupil. Z jeho modrých očích, jediném, co bylo z pod červené kápě vidět, jsem vyčetla, jak najednou nechce nic udělat.
Málem jsem zavýskla radostí. Fungovalo to. Nejsou tak zkažení...
Ovšem...
Kat ve svém okouzlení, jak na mě fascinovaně hleděl jako na svatý obrázek, si nevšiml, že louči chytl špatně. Moc vysoko. A tak, když mu oheň začal pálit špičky mozolnatých prstů, tlumeně vykřiknul a leknutím mu pochodeň vyklouzla z ruky.
Přímo ke dřevu nasáklému smolou, co bylo kolem mě složené. Chytlo tak rychle, jak to snad ani nebylo možné. Kolem mě se rozhostila načervenalá záře a kouř.
Tiše jsem zasténala a do očí mi vhrkly slzy.
Nebudu vám lhát. Do toho ohně pro mě nikdo neskočil.